Aachen, Německo. 24.4.1939

Převzetí mise po předchozí skupině. Od té jsme dostali velmi kusé informace, které nám nedávali příliš prostoru k taktizování.

Se skupinou aspirantů, jsem se sešel v místním hotelu. Úkol, který jsme obdrželi skrze telex měl několik jasných a pár diskutabilních bodů. Jako první, jsem vyloučil, že budeme následovat Erika Berensona, kterého předchozí skupina agentů Omegy, posadila do vlaku, směrem na Paříž. Jako prioritu jsem navrhl extrakci, pravděpodobně okultní, knihy, kterou měl mít v držení pan Dienberger, pracovník místní university. Jako sekundární, jsem navrhl sehnat technické specifikace k přístrojům v laboratoři, kde docházelo k experimentům pod vedením pana Pluma, studenta university. Po těchto návrzích, jsem se stáhl do pozadí a nechal jsem prostor aspirujícím agentům, aby ukázali své přednosti. Aspirant Hans Grossman, toho času plukovník německé armády, navrhl, že by mohl jít zapůsobit na děkana, skrze dopis od aspiranta Pichlera, s tím, že když mu pomůže, armáda se o něj a výzkumy nadále zajímat nebude. Rozhodli jsme se tedy, že tam půjdeme jako kontrolní komise, která má posoudit vhodnost výzkumu.

Na universitě jsme navázali kontakt, dostali povolenku k volnému pohybu a dostali jsme se do laboratoře aplikované radiotechniky, č.312, pana Pluma. Ten byl nepříjemně rozladěn, s tím, že nejsme první, kdo se zajímají o jeho výzkum. Zdá se, že Plum a Dienberger, jsou nějak rozhádáni a Plum tvrdí, že byl kolegou zuřivě napaden. Ten prý inklinuje k židovské kabale a knize připisuje veškerou zásluhu. Aspirant Grossman ho z hlediska své pozice vykázal z laboratoře. Nemaje fotografický přístroj, vydali jsme se hledat Dienbergera a po několika hodinách, jsme se dozvěděli, že je na ubikaci. Při odchodu z university, se k nám připojil i aspirant Dariusz Proszenski, který raději čekal v kavárně před universitou.

Navštívili jsme ubikace, kde jsme nalezli vyrabovaný Dienbergerův pokoj a ačkoliv aspirant Proszenski stále hledal knihu v knihovně, nakonec si ji všiml na stole pod papíry. Všimli jsme si přicházejících agentů, pravděpodobně Gestapa a dohodli jsme se, že se jim vyhneme, což se nám podařilo. Další v pořadí bylo obstarání přístroje pro fotografování. Aspirant Ole Jesper Damgord, jakožto odborník a aspirant Proszenski se vydali na hotelový pokoj, aby prostudovali knihu a A151 a aspirant Grossman spolu s aspirantem Ernesto Zedilem se vydali na universitu. Na universitě měl štěstí asp. Grossman, který získal přístroj. Naopak A151 a asp. Zedilo se dostali do problémů. Tam, kde A151 stačil úder pěstí, se musel asp. Zedilo uchýlit k útěku zpět na hotel. Bylo nafoceno poskrovnu fotek, spíše nevalné kvality, asp. Grossman zničil vybavení laboratoře a potom byl zvolen taktický ústup do předpřipravených pozic.

Na hotelu jsme se domluvili, že je čas zmizet, ačkoliv musel A151 užít ráznější slova, aby zabránil dalším spekulacím a diskuzím. Jako logické východisko, byl zvolen vůz, asp. Grossmana. Těžce jsme ovšem přecenili sehranost Gestapa na jejich půdě a všude, kam jsme vozem dojeli, nás čekal zátaras. Na úsudek přišel i násilný taran zátarasu, ale potom, co asp. Damgord poukázal na fakt, že jsme blízko hranic, rozhodli jsme pro překročení pěšmo. Útěk se zdařil a operující skupina se ocitla v Nizozemí.

Závěr: Vytyčené cíle byly splněny. Obávám se, že další účast v Aachenu bude na delší dobu kompromitována.