Na pozvání mého známého Jürgena Schnittera jsem se dne 19. dubna 1939 dostavil do restaurace Walid Speisemeisterei v centru Berlína. Hned po příchodu jsem byl představen dalším dvěma lidem, které Jürgen pozval, postaršímu Italovi jménem Jacopo Pallamidesi, a na první pohled prostšímu Moldavci Alexandru Grabonovovi.

Jürgen nám nabídl možnost výpravy do Mischkalu na severu Německa, kde se prý lidé pod vlivem nově postavené Teslovy věže začínají chovat divně. Musím přiznat, že mne to zaujalo, protože jsem se o tomto místě už doslechl dříve, a vždy jsem chtěl spatřit Teslovu věž na vlastní oči. Po předložení cíle našeho “výletu” se debata stočila na politickou situaci v Německu. Moje poznámky o „panu Hitlerovi“ vyvolaly u pana Pallamidesiho několik tázavých pohledů. Zpětně vzato možná jsme si měli dávat větší pozor na jazyk. Po doladění několika posledních detailů jsme se vydali na nádraží, abychom stihli odpolední vlak do Mischkalu.

Ve vlaku jsem ostatní zpravil o novinkách, které se světové velmoci chystají představit na Expu v New Yorku ke konci měsíce. Většinu osazenstva to moc nezaujalo, ale dozvěděl jsem se, že pan Pallimedesi je prý také technik, určitě si budeme rozumět.

Navečer jsme dorazili do Mischkalu, malé městečko s jednou hlavní ulicí a náměstíčkem s kostelem hotelem na první pohled působilo přívětivě. Při ubytovávání v hotelu jsme se dozvěděli, že je tu také ubytována skupina doktorů doprovázená jednotkami gestapa. Po chvíli strávené na našich pokojích jsme se rozhodli vydat do města na večeři a obhlédnout situaci a vymyslet další postup.

Krátce po opuštění hotelu jsem se rozhodl pořídit fotku hotelu na památku, to se neukázalo jako nejlepší nápad, protože k nám hned přistoupili dva členové tajné státní policie a jali se nás legitimovat. Dle všeho se v Mischkalu nesmí fotit. Zabavili mi film, ale naštěstí je Alexandr umořil svým žbleptáním a svoji naivitou o které si pořád nejsem jistý jestli je hraná nebo opravdová.

V restauraci jsme si všimli několika vojáků, kteří se bavili o někom kdo jim prchl u jednoho z nich jsem si všiml, že jeho zásobníky jsou poloprázdné. Asi po někom stříleli. S kolegy jsme se dohodli, že kdyby se někdo ptal tak jsme tu na obhlídce míst pro nové sanatorium. Při placení jsme zapředli krátký rozhovor se fräulein, která v hospodě obsluhovala. V bývalém lomu je prý nějaké nové sanatorium. Po odchodu z hospody za námi vyběhl jakýsi mladík, který Jürgenovi vnutil jeho „zapomenutou“ peněženku. Došlo mi, že to asi není jen tak a radši jsem držel jazyk za zuby.

Na hotelovém pokoji jsme nahlédli do peněženky a našli v ní vzkaz, že pokud se chceme dozvědět co se ve městě děje máme za zvonění přijít ke kostelu. Padlo společné rozhodnutí, že ke kostelu vyrazí pouze Alexandr a Jürgen, protože mají s těmito věcmi očividně více zkušeností. Krátce po jejich odchodu přišel portýr a upozornil nás na to že mezi jedenáctou hodinou večerní a šestou hodinou ranní nemáme pouštět rádio, světlo a vůbec cokoliv na elektrický proud, protože ve městě prý dochází k výpadkům. Zvláštní, ale alespoň nám dal plynovou lampu abychom si měli v noci čím svítit.

Pozoroval jsem Jürgena a Alexandra z okna dalekohledem. Nejdříve se motali kolem kostela a pak oba vešli dovnitř. Jürgen po chvíli vyšel ven, kde byl Alexandr netuším. Netrvalo to moc dlouho a k Jürgenovi se přiblížil ministrant a odvedl ho zpět do kostela avšak bočním vchodem. Nevím jak přesně dlouho byli vevnitř, ale déle než deset minut to být nemohlo. Skoro ve stejný moment když se Jürgen vynořil ven z kostela se náměstíčkem rozlehl zvuk vojenského nákladního vozu. Z okna hotelu jsem ho neviděl, ale směr zdroje zvuku přibližně odpovídal směru k hostinci, kde jsme byli na večeři. Mé podezření se po chvíli potvrdilo, když si to přes náměstí přímo ke kostelu začala mašírovat jednotka vojáků. Nevím co mí společníci dělali vevnitř, ale tohle nevypadalo dobře. Rozhodl jsem se jim poskytnout možnost k tomu se rychle ztratit. Shodil jsem z parapetu okna plynovou lampu.Jednotka se za zdrojem hluku otočila. Jürgen bohužel nebyl úplně duchapřítomný a rozptýlení vojáků naplno nevyužil a tak když se rozhodl zmizet v postranních uličkách vydalo se za ním několik vojáků. V ten samý moment vyšel z kostela Alexandr a místo toho aby se zkusil ztratit si to zamířil přímo k vojákům. Možná ta jeho naivita nebyla hraná. Nevím co jim přesně řekl, ale očividně to nebylo nic co by vojáky ohromilo protože než stihl dokončit vědu dostal pažbou přímo do obličeje a skácel se k zemi. Zatímco několik vojáků vláčelo bezvládného Alexandra k náklaďáku zbytek vtrhl do kostela a po chvíli se ozvaly výstřely. Nebylo na co čekat. Tenhle výlet začínal nabírat nepříjemný směr. Rychle jsem se vydal dolů na recepci zjistit co se děje, pod záminkou shánění nové plynové lampy.

Recepční mi dal novou plynovou lampu a řekl mi ať se vrátím na pokoj a nevycházím. Po cestě nazpět jsem na schodech potkal doktora, který se mi představil jako Hans Duff. Zapředl jsem s ním rozhovor na téma, že Siemensovi lampy jsou lepší než tyhle plynové svítilny. Očividně se pan doktor nikdy nesetkal s nadšencem do nových technologií a pojal podezření, že se mnou není něco v pořádku. Pozval mě na svůj pokoj a já ve své roztržitosti a zmatenosti z předchozích událostí pozvání přijal. Herr Duff se na pokoji hned začal vyptávat na můj zdravotní stav a než jsem si stihl pořádně prohlédnout jeho pokoj už u mě stál s injekční stříkačkou plnou jakési tekutiny prý na mé uklidnění. Ty knihy co měl otevřené na stole s nákresy lidského mozku, opatřeného mnohými poznámkami, mi však na klidu rozhodně nepřidali a rozhodl jsem se, že od tohoto pána rozhodně žádnou látku “na uklidnění” nepřijmu. Co nejrychleji jsem se k jeho nelibosti vypoklonkoval z jeho pokoje. Jen co se za mnou zavřely dveře zaslechl jsem vytáčení telefonu a to jak volá jakémusi Dienhartovi aby mu sem poslal muže, kteří mě měli zpacifikovat.

Nebylo na co čekat. Rychle jsem vyběhl o patro výš upozornil pana Palamidessiho na nastalou situaci a co nejrychleji jsme se vypakovali z našeho pokoje. Naštěstí jsem si dříve všiml na recepci, že podle klíčů, by mělo být třetí patro hotelu úplně neobsazené a tak radši než naběhnout doktorovým pohůnkům přímo do náruče jsme se vydali o patro výš. Pan Palamidessi zmínil, že tu určitě musí být nějak boční schodiště pro personál po kterém bychom mohli prchnout. Schodiště tu bylo ale dveře k němu byli zamčené. Dal jsem se do práce. Nebylo to poprvé co jsem narychlo odemykal zámek ke kterému jsem neměl klíče. Vyšlo to až na poslední chvíli, už už jsem si myslel že pan Pallamidesi mi vykopne dveře pod rukama, když zámek konečně cvaknul a my našim pronásledovatelům zmizeli na schodišti pro personál.

Rychle jsme seběhli dolů a přes vnitroblok a několik uliček prchli na kraj města, kde jsme našli skrýš v podobě seníku. Když jsem se konečně vzpamatoval došlo mi několik skutečností. Za prvé, na pokoji jsem nechal všechny své věci a za druhé pan Pallamidesi vypadal, že ho schvátila nějaká choroba a každou chvíli omdlí. Naštěstí se ukázalo že postarší Ital byl duchapřítomný a mé věci mi vzal a i jeho stav se v průběhu večera začal zlepšovat. Do hovoru nám moc nebylo a hlavou se nám honily myšlenky na naše druhy. Alexandr byl dle všeho zatčen a jak dopadl Jürgen jsme nevěděli. Alespoň jsme si potykali. Zažité nebezpečí očividně sbližuje.

Noc na dvacátého dubna byla neklidná. Čekal jsem, že náš seník každou chvíli někdo obklíčí, ale naštěstí k tomu nedošlo. Ráno jsme se sebrali a vydali se na místní nádraží. Má touha vyfotit si Teslovu věž asi nebude během tohoto výletu naplněna.

Jaké bylo naše překvapení když jsme v čekárně na nádraží spatřili Alexandra v doprovodu dvou vojáků. Jak je jeho dobrým zvykem častoval vojáky skoro drzými dotazy a vojáci očividně nevěděli jak na ně reagovat. Alespoň do chvíle než mu nabídli, že buď nastoupí na vlak nebo dostane kulku mezi oči. Sakra co je tohle za výlet. Koupil jsem tři lístky na vlak do Berlína a stále očima pátral po Jürgenovi, přece byl jediný z mých společníku kterého jsem alespoň trochu znal a teď se po něm očividně slehla zem.

Ranní vlak v 10:35 zastavil u nástupiště a my se chystali k nástupu když jsem konečně spatřil Jürgena který se hnal k nástupišti. Zkusil jsem průvodčího rozptýlit několika poznámkami o naprasklé oji lokomotivy, ale to vyvolalo úplně opačnou reakci než jsem čekal. Místo toho aby pozdržel odjezd a umožnil Jürgenovi doběhnout vlak na mě zavolal ty dva vojáky co dohlíželi na Alexandra.

Nebylo na co čekat rychle jsem naskočil do vlaku a ten se začal rozjíždět. V ten samý moment se Jürgen rozběhl a události nabraly rychlý spád. Ozval se zvuk několika výstřelů. To vojáci začali střílet po běžícím Jürgenovi. Nevím, kde se to ve mě vzalo ale vyklonil jsem se z otevřených dveří natáhl ruku k Jürgenovi. Další výstřely. Pronikavá bolest v levé ruce. Padám na do chodbičky vagónu a na mě čísi tělo. Snad jsem Jürgena vytáhl. Jestli stihli nastoupit ostatní netuším. Další moje vzpomínky jsou mlhavé, slyšel jsem okolo sebe nějaké dohady o lékárničce. Něco mi škrtí levou rukou. Obličeje mých společníků. Nevím jak dlouhá doba uběhla, ale nakonec jsem přišel k vědomí. Jürgen byl postřelen do nohy, další dva členové naši výpravy vypadali nezraněně. Když jsem se konečně pořádně vzpamatoval bavili se zrovna o jakési plechovce kterou dal včera večer ten ministrant Jürgenovi. Měla by mít něco společného s těmi věcmi okolo té Teslovy věže co stojí nad lomem. Alexandrova naivita, hloupost či odvaha se znovu projevila když do sebe nalil většinu obsahu zmíněné plechovky. Protočily se mu oči až to ve mě vyvolalo vzpomínky na některé ty hororové filmy co jsem viděl v biografu. Nevím, kde se to ve mě vzalo, ale pořídil jsem několik snímku jeho tváře bez výrazu a zaklopených očí. Povídal cosi o legii a mluvil o sobě v množném čísle. Jürgen a Jacopo říkali něco o přijímání a odesílání signálu z jeho nervové soustavy, ale mé vzpomínky jsou mlhavé, asi jsem ztratil hodně krve. Alexandr se po pár minutách vrátil do svého normálního naivního a prostého stavu. Vlak jsme museli opustit rychle protože jsme měli strach, že na nás bude v další stanici čekat gestapo.

Nakonec jsme se úspěšně vrátili do Berlína. Musím uznat, že můj výlet za fotografováním Teslovi věže dopadl úplně jinak než jsem čekal. Místo fotek technického zázraku jsem se vrátil jen se dvěma fotkami Alexandra pod vlivem prapodivné tekutiny, ukradenými klíči od pokoje 21 z hotelu v Mischkalu a pravděpodobně se škraloupem u státní policie. Musím však říct, že to byl jeden z nejlepších zážitků mého života a to i přes to že po mě stříleli. Příště až mě Jürgen pozve na podobný “výlet” si budeme muset upřesnit jeho plánovaný průběh, ale rozhodně neodmítnu.