Cílem mise bylo pokročit v mapování aktivit profesora Hübnera. Jak šlo usoudit z konce minulé mise, profesor musel svůj průzkum již potřetí přesunout na nové místo, tentokrát - jak jsme bez problémů zjistili - si pro své účely vybral malý hrad Wevelsburg. Po zkušenosti z minulé mise nebylo ani zapotřebí přemýšlet nad jakýmkoli krytím: novinářem jsem fakticky oficiálně a co se incidentu v sanatoriu týče, sice jsme ho neopustili zrovna čestně, ale nechali jsme po sobě zprávu, která náš útěk jasně vysvětlovala. Proto jsem věřil, že mě profesor nejen pozná, ale stejně jako posledně mi i teď nadšeně nabídne možnost se účastnit jeho experimentu. S agentem 57 jsem se tedy vydal vstříc našemu cíli, další dva kolegové, agenti 64 a 51, se rozhodli jet po vlastní ose s tím, že jsou to nadšení turisté. Nedaleko před samotným hradem mě agent 150 zpravil o svém tušení, že našim kolegům se nepovedlo dostat se do hradu, a tak jsme se rozhodli náš příjezd o něco pozdržet a 51stavili se v místním hostinci. Tam jsme čirou náhodou potkali agenty 64 a 51, kteří se zapletli do jakýchsi problémů s nacistickými důstojníky, a byli odvezeni pryč. Rozhodli jsme zůstat v utajení a pokračovat ve své misi; našim kolegům jsme chtěli pomoct aspoň tak, že bychom schovali zbraně, které si ve svých kabátech museli nechat v hostinci. Agent 150 se ovšem neprojevil jako zrovna zručný a vrchní ho při jeho pokusu odhalil. Během chvíle nás úplně noví nacističtí důstojníci vezli do hradu, kde nás - předpokládám - plánovali vyslýchat. Stále jsem byl přesvědčen o své pevné pravdě a o podpoře, kterou mi profesor Hübner poskytne, kdyby se situace zvrtla, jak se však záhy ukázalo, šeredně jsem se zmýlil: z profesora se stal paranoidní imbecil, který očividně přišel o poslední zbytky rozumu, a nebál bych se tvrdit, že polovina jeho mysli už patřila nějaké mrtvole. Sice mě poznal, ale měl za to, že to já způsobil všechny problémy v sanatoriu a nejšťastnější by byl asi tehdy, kdyby na mě mohl vyzkoušen nějaký ten svůj kreténský experiment. Dovoluji si tvrdit, že ať už mělo Německo v osobnosti profesora Hübnera jakékoli možnosti, teď už o všechny přišlo. Noc jsem strávil s agentem 57 v hradní cele, ze které nás ráno zachránil agent 123. Tento strohý popis volím úmyslně, protože věřím, že postup záchrany popíše detailně ve svém hlášení on.

Profesor Hübner přesunul svůj výzkum do hradu Wevelsburg, který je střežen početnou ozbrojenou jednotkou. Zdá se, že i přes incident s námi neplánuje toto místo opustit.

Pravděpodobně by bylo záhodno zjistit současné výsledky profesorova bádání, ale osobně mám za to, že zmíněný génius padl spolu se svým sanatoriem. Věřím, že v současnosti Gestapo financuje jenom bludné sny poblázněného staříka, který by svému národu nejvíce prospěl v invalidním důchodu.