Poté, co neblahé události vyšetřování případu Teslovy věže (M17) zůstaly bez jakékoliv odezvy, dostala jsem povolení oficiálně se vrátit do městečka Colorado Springs (dále C.S.) a zjistit, co následovalo po odchodu agentů Omegy. Doprovodil mě Brian Kerney. Do C.S. jsme dorazili v noci. Nejdřív jsme zajeli na letiště, kde jsem zprovoznila Morriseyho letadlo a získala jeho letový plán z ledna, zaznamenávající, jak se pilot přiblížil Teslově věži. Přesně o půlnoci se vypnulo veřejné osvětlení a zazněl vzdálený gong. Bohužel Kerney z neznámého důvodu zkolaboval, takže jsem se dále do městečka vydala sama. Panoval zde dokonalý klid; žádný zvuk, žádné světlo. Když jsem dorazila k hotelu, newyorský policista Paolo Spoteli, který se snažil dostat dovnitř, mi potvrdil, že ani v USA není zvykem, že město v jedenáct večer zcela „vypne“. Vzápětí se osvětlení opět rozsvítilo. Podařilo se nám vzbudit barmana z hotelu. Ten působil zcela netečně. Jako by nám odříkával naučený text, oznámil nám, že „pro všechny bude lepší“, když „pro vlastní bezpečí“ opustíme C.S. - a že hotel je zavřený. Cítili jsme z něj slabý chemický zápach. Při menší potyčce se Spotelim muž demonstroval nezvyklou sílu. Podařilo se mi přesvědčit policistu, aby mi pomohl s pátrám po tom, co se zde stalo. Prudce se ochladilo a začala se kolem nás rozpínat mlha, vyrazili jsme tedy neprodleně k nemocnici. Prakticky ihned kolem nás mlha zhoustla tak, že nebylo vidět dál jak na dosah ruky. Když jsme se přiblížili k nemocnici, uvědomili jsme si, že v mlze nejsme sami. Zahlédli jsme procházet kolem nás postavy, zaslechli jsme útržky hovoru, klapnutí brokovnice. Vyrazil po nás pes, někdo se nás pokusil zastrašit s tím, že „oni“ nás dostanou. Dorazili jsme k nemocnici; ta vypadala, jako by všichni narychlo opustili, co dělali, a někam zmizeli. Vešli jsme dovnitř bočním vchodem. Potkali jsme dvě osoby v pláštích a rouškách, manipulující s chirurgickými nástroji; zřejmě je k něčemu připravovaly. Ve tvářích měly ty samé netečné pohledy a jedna z nich nám tím samým strojovým hlasem oznámila, že pokud neodejdeme, jacísi „oni“ se nás rozhodnou „ukončit“. Její kolega byl zřejmě také pod vlivem látky, ale byl schopen zaostřit pohled do očí (ne za rameno) a komunikoval s námi; vypadal, že je schopen empatie. Na druhou stranu nám také řekl, že všichni lidé, co jsou momentálně v nemocnici, jsou tam spokojení a nechtějí odejít, takže možná nebyl v tak špatném stavu jako ostatní, ale při smyslech ne. Muž nám tvrdil, že prý provádí sterilizaci vzorků (v místnosti byla cítit hlína a hniloba). Při další konverzaci nás obvinil, že máme na svědomí smrt jednoho z nich. Střelba po psovi v mlze prý zasáhla i muže stojícího za ním a zabila jej. Po řečnické otázce na kolektivní vědomí muž nazval sebe a své druhy „probuzenými“. Jelikož mezi probuzené měli patřit i čtyři pacienti, po zneškodnění oněch dvou jsme pokračovali dále do nemocnice. Doufala jsem, že Morrisey, v době rozprašování látky nad městem hospitalizovaný na JIP, mohl kontaminaci uniknout. Poté, co jsme zjistili, kde se nachází pokoje pacientů, zhasla venku světla a naše svítilny se prudce rozzářily. Vzápětí jsme pocítili mravenčení v místech, kde se naší kůže dotýkaly kovy, přecházející postupně až do zraňujícího pocitu, jako by nás bodaly drobné jehly. Nato přestala fungovat elektrická zařízení. Zjistili jsme ale, že k tomu, aby nepříjemné účinky přestaly, nepotřebujeme mít kovové předměty od sebe nikterak daleko - už i kladivo jsem v ruce držela bez problémů. Eventuelně situaci také řeší uzemnění. Na chodbě lůžkového oddělení jsme potkali zřízence. Ten s pomocí pouhého dřevěného obušku zlikvidoval všechny naše pokusy o vyjednávání. Těsně před tím, než mi málem rozšlapal krk na kaši, vrhl se na něj zezadu Matt Morrisey, a poté, co jsme muži přivázali kladivo k hlavě, byl dokonale neškodný. Morrisey nám řekl, že v jednu chvíli, nejspíš po rozprášení látky, byla nemocnice najednou plná a všichni se začali chovat divně. Zaslechl pak lékaře říkat, že ho čeká trepanace. O nikom dalším příčetném prý neví. Vzdali jsme tedy hledání dalších nezasažených a vyrazili na cestu pryč. Postupovali jsme městem a potkali Kerneyho nedobrovolně doprovázejícího dalšího muže s dřevěným obuškem. Ten bez problémů opět zpacifikoval všechny pokusy o své zneškodnění. Působil, že o nás celou dobu věděl, aniž by se na nás musel koukat nebo nás poslouchat. Vzápětí se uprostřed pohybu zastavil a prohlásil: „Jsou tu.“ Oblohu ozářil blesk a ozvalo se hromové prásknutí, které vysklilo většinu oken v ulici. Docela při tom zanikly dva výstřely, které jsem muži umístila do hrudníku. Udělal ještě pár kroků, než se náhle zhroutil - nebyl mrtvý, ale jako by se „vypnul“. Pokračovali jsme dál - zpět k letišti - když se těsně před námi zastavil stříbrný automobil. Dokonale hladký, lesklý, s černými skly a jakousi hřbetní ploutví připomínal rybu (až na pískání při jízdě a hučení při zastavení, které vydával). Vzápětí se začaly směrem od něj jedna po druhé rozsvěcet pouliční lampy. Na další křižovatce stálo stejné vozidlo doprovázené totožnými efekty. Z automobilu vystoupili dva muži ve stříbřitě šedých splývavých pláštích. Drželi v rukou podivné zbraně, s masivní přední částí. Bílé vlasy, bledá pleť, černé oči - připomínali vůz, ze kterého vystoupili. Prchali jsme mezi domy a zahradami. Všichni psi, co jsme potkali, leželi na boku a škubali sebou. Byli zřejmě v bezvědomí. S vypětím všech sil jsme doběhli do hangáru k letadlu, uzemnili ho řetězem a vyrazili pryč z Colorado Springs. Muži v autu se nám pokusili zatarasit cestu, ale podařilo se nám uniknout. Mám dojem, že jak naše pronásledování, tak pokus o zastavení našeho letadla dělali spíš jen pro forma.

Na různých místech po městečku byl cítit slabý chemický zápach. Kovové věci se po uzemnění dají relativně bez problémů používat. Dle Morriseyho má pole s výše zmíněnými efekty po aktivování věže rozsah cca. 30 mil.

• mluví „strojovým“ hlasem, neprojevují emoce
• jsou až nadlidsky silní, při dotyku jejich těla působí dojmem, jako by byla z tuhé gumy
• většina z nich nevyhledává oční kontakt, zírají před sebe jako slepci
• působí, že zrak a sluch až tak nepotřebují, bez problémů vytušili, kde jsme se zrovna nacházeli
• mají nejspíš přehled i o ostatních zasažených (kolik jich kde je, jaký je jejich zdravotní stav)
• referují o nezasažených jako o „spících“, o sobě pak jako o „probuzených“
• v blízkosti fungující věže jsou snadno zlikvidovatelní přiložením kusu kovu k hlavě. I když to asi každý živý tvor.
• vyhrožují „ukončením“
• nejsou schopni rozlišit řečnickou otázku („Co se to tu sakra děje?“)

Morrisey řekl, že ho zařadili do „skupiny B“ a že jej čekala trepanace. Vyskytuje se trepanace i v jiných případech? Dále prohlásil, že starosta C.S. prosadil, aby Tesla své pokusy prováděl jen v noci - předtím vždy měl dát vědět zazvoněním. Je gong, který jsme slyšeli, nezbytný pro události, které následovaly? Je Tesla skutečně jen obětí? Jaký je podíl obyvatel? Laborant i Kerney mluvili o šerifovi jako o hlavě města - zřejmě patří mezi další „příčetné probuzené“. Je si toho vědom? Co ví?

• Morriseyho letový plán z 6.ledna popisující průlet kolem T. věže
• Kniha pacientů z nemocnice