23. července 1939 – Reading, Massachusetts, USA

Znovu jsme pronikli do podzemí. Od agenta/doktora Schwarze jsme se dozvěděli o porušených ochranách oddělující dva světy. Chtěli jsme tedy jít najít někoho, kdo by je dokázal přečíst. Nejlépe údajně čarodějnici. Není to nic s čím bych si chtěla zahrávat. Není radno zaplétat se s jókai a těmi, kteří jsou s nimi v přímém kontaktu…

Pan Davidson otevřel po mém přikývnutí dveře. Proč se obrátil kvůli potvrzení na mne mi stále není zcela jasné. Potřebují snad všichni křesťané být neustále vedeni za ruku, když jim neodpovídá jejich Bůh (který jak jsem si všimla zákonitě mlčí)?

Doktor po mém svolení sešil mé rány utržené po boji s oním vodním hadem. Přes nevolnost jsem sestoupila společně s ním dolů. Zoltan a David se přesunuli do snového světa. Doufám, že ten pach ze sebe dokážu později smýt. Operní pěvkyně by neměla páchnout smrtí, zvlášť pokud už je vdovou.

Doktor se snažil promluvit s mrtvými, jež mu neodpovídali. Mí předci nám oznámili, že jsou dlouho mrtví a nebudou komunikovat. Prý to dokážou ,,ti druzí”, avšak neměli bychom na ně čekat a připravit se. Jako vždy jsem uposlechla jejich rady a všichni jsme se vydali k východu do jiného světa, jímž jsme procházeli v předchozí misi. V průběhu jsme se však rozdělili. Pan Davidson zcela evidentně přikládal úklidu těl mrtvých důležitější váhu než mému varování. Po Zoltanově hlasitě zvolané připomínce se však postupně přibelhali. Otevřela jsem dveře. Ten zápach byl k nevydržení a zvracet před všemi těmi muži…nechtěla jsem mít pachuť žluči v ústech.

Svět se jen zdánlivě podobal té změti šedi z minulé cesty. Naopak připomínal ten náš. V naši cestu vstoupil… bezdomovec. Mezitím co se s ním Zoltan bavil a nezvykle „diplomaticky“ (tím jest myšleno bez obvyklých výhrůžek) si s ním vyměňoval otázky a odpovědi za všelijaké úplatky, jsem se rozhlédla. Nikdy nelpět na jednom bodu, to bylo pravidlo, jímž jsem se řídila. Prvně celý obraz, pak teprve detaily. Na severovýchodě jsem spatřila jakýsi světelný záblesk, avšak zmizel stejně rychle. Po mužově výpovědi o napůl opuštěném městě a radě vyhnout se šerifovi padl návrh o tom, abychom se setkali všichni v knihovně. Zoltan a Davidson do ní prošli skrz katakomby, já a doktor jsme zůstali „nahoře“. Pan Davidson chtěl promluvit s mými předky ohledně mrtvol vztahujících k němu ruce. Co nejpřesněji jsem překládala z angličtiny do japonštiny a zpět do angličtiny. Nutilo mne to uvědomit si jak snadné mi to nyní připadalo, přestože jsem stále chovala jakýsi podvědomý odpor k tomu, jak rychle jsem si na ten cizí jazyk zvykla.

Údajně chtějí klid, který je více a více narušen každým průchodem do katakomb. A on jim onen poklid má zajistit obnovením ochran na dveřích, jinak se brzy probudí. Oznámila jsem jeho díky mým předkům, kteří se následně obrátili ke mně.

Jejich slova mne stále pálí jako cejch na kůži. Nicméně informace o jejich promluvě do tohoto hlášení nepatří. Dodatečné informace lze nalézt u mých kolegů. V případě nejasností se prosím obraťte na ně

Troufám si doufat, že tento výtažek z dění daného dne bude dostačující a poslouží k nastínění událostí.

さらばだ

-Inuzuka Raijin