Sedmnáctého května léta páně 1938 jsme dorazili do malebného francouzského městečka s názvem Vire. V jeho okolí se měla v poslední době stát jakási nevysvětlitelná záhada - pád meteoritu doprovázený podivuhodnými událostmi. Hned po příjezdu se na nás usmálo štěstí. Jestli jsem správně pochopil situaci, jeden z agentů (číslo z důvodu utajení nebudu uvádět) tu měl kdysi známost. Proto bylo získání základních informací hračkou. Meteorit se nacházel na hranici pozemků dvou statkářů, Pokairota a opilce Noiara, z nichž ani jeden nebyl mezi sousedy zrovna dvakrát oblíbený. Pokairot nedlouho po pádu meteoritu, který se odehrál asi čtrnáct dní před naším příjezdem, zemřel. Díky agentům A108, A118 a A119 (a pořádné dávce vodky) se nám ale podařilo přesvědčit Noiara, aby nám místo dopadu ukázal. Chlap jako hora, ovšem s velmi podivným chováním a zápachem ucítitelným tak na sto mil. Pod rouškou tmy jsme dorazili k poli, kde se měl náš cíl nacházet. Nebylo třeba dlouhého hledání. Jak vylíčili svědci, nad kráterem, kde onen meteorit dopadl, se linula podivná záře. Hned vedle byl rýč, a tak jsem neváhal slézt dolů a pokusit se vykopat, co se dá. Ač jsem při tomto úkolu zničil svou nejlepší košili, z meteoritu se mi nepodařil odštípnout ani kousek. Zato jsem našel mrtvolu porostlou jakousi plísní. Celá situace v jámě mi přišla skličující, holiny se propadaly dolů jako bych stál v bažině, a tak jsem byl rád, když jsem se s pomocí ostatních dostal opět na čerstvý vzduch. A dobře že tak, protože právě v té chvíli jsme byli napadeni jakýmsi nemrtvým koněm. Ano, slovo nemrtvý je zcela na místě, protože tento kůň to měl již zcela jistě za sebou. Cáry masa z něj odpadávaly v kusech, navíc byl opět porostlý onou podivnou plísní. Počkal jsem, až se dostal blíž, a ze své brokovnice jsem jej odstřelil. Cestou zpět jsme narazili na mrtvého Noiara, porostlého oním organismem. Bylo tedy jasné, že nákaza probíhá velmi rychle. Rozhodli jsme se ještě prověřit Pokairotův statek. Ten vypadal podivně klidný, ale uvnitř jsme narazili na dva přeživší, muže a ženu. Muž právě onu ženu zastřelil. Poté jsme jej zneškodnili. Ve sklepě statku jsme narazili na kus onoho meteoritu. Zavřeli jsme jej do plechovky a celý statek spálili, abychom zahladili stopy.

Meteorit dopadl 30.4.1938 na hranici polí statkářů Noiara a Pokairota. Pokairot jej pravděpodobně našel jako první a brzy poté zemřel. Protože obě rodiny nebyly v okolí nijak oblíbené, nákaza se nerozšířila dál. Děsím se představy, že by manželé Pokairotovi či Noiarovi byli více společenští lidé. Takto nákaza napadla „pouze“ jejich rodiny a zvířata na statku. Nákaza je navenek vidět v „pozdějším“ stadiu infekce, kdy je infikovaný porostlý jakousi plísní. Uvozovky píšu proto, že infekce je pravděpodobně velmi rychlá a nákaza zabíjí během několika dnů. Nakažení mají také zřejmě halucinace. Kromě toho statkář Noiar velmi páchnul, ale nelze říci, zda to nebyla jeho přirozená vůně. Nalezený meteorit jsme předali do laboratoří.

Je třeba zjistit, zda se infekce šíří pouze dotykem, nebo i vzduchem. Dále je nutno zjistit, zda je na onu infekci nějaký lék, z čeho se skládá odevzdaná hornina a co způsobuje duhovou záři spatřovanou nad místem dopadu.