Stále mi říkají, že mám napsat nějaké hlášení z mise. Nevím, co to je, zvlášť nechápu, co by se mělo hlásit a o jakých misích je řeč, ale prý to má být něco jako deníček, tak jsem se rozhodla, že něco napíši, ať už to mám hotové. Alespoň se procvičím v psaní na stroji. Au, můj nehet!

Musím říct, že jsem od francouzské kolonie čekala více. Cesta letadlem byla úmorná již sama o sobě, a to už vůbec nemluvím o nepohodlné cestě autem do hotelu. Všude byl prach a dusno. Ještěže jsem měla s sebou své vějíře a slunečníky. Bez nich by má pleť zcela jistě utrpěla vážné škody od toho otravného slunce.

Město, do kterého jsme přijeli, bylo malé a odporné, všude byl cítit zatuchlý pach, až jsem začala mít vážné podezření, že je to snad těmi lidmi. Nejsem rasista, ale černí obyvatelé Afriky by asi potřebovali lekce osobní hygieny, o dobrých způsobech ani nemluvě. Nechápu, že jim to Francouzi tolerují.

Hotel se naštěstí alespoň snažil o přiblížení se evropskému standardu, i když se to s Paříží samozřejmě vůbec nedá srovnávat. Nejsem sice zvyklá sdílet svůj pokoj ještě s někým jiným, ale krizové situace si vyžadují oběti na osobním pohodlí. Co mě ale překvapilo, bylo, že Elizabeth si s sebou ani nevzala kvalitní opalovací krém! Tomu již říkám přehnaná střídmost, vždyť limity váhy zavazadel v letadlech se dají tak snadno individualizovat. Ještě, že jsem měla dostatek různých typů i pro její potřebu. Nemohla bych dopustit, aby trpěla spáleným nosem.

Odpočívat bylo ve vedru prakticky nemožné, a tak jsem uvítala možnost občerstvit se chlazeným drinkem v hotelovém baru. Ostatní se přidali a bavili se o tom zvláštním případu, který se tu stal. Nebohý chlapec zemřel dva roky po svém bratrovi. Tomu říkám tragédie. Chvíli jsem měla dokonce pocit, že někdo říkal, že jde možná o tu samou osobu, ale to jsem musela být jen unavená z cesty, člověk přece nemůže zemřít dvakrát.

Poté, co se začalo smrákat, už bylo trochu přijatelněji a opět jsem ožila energií, když jsem zjistila, že večer se v hotelu koná zábava. Konečně nějaký důvod proč tu ztrácet čas. A tak jsem ještě vyrazila na místní trhy, abych si koupila něco domorodého na uvítanou. Zaujaly mne obzvlášť umně vyřezávané náramky, které prodávala jakási dívčina, ty ostatní věci, jako panenky ze slámy a různých přírodních materiálů, mne moc nezaujaly. Ani ty vyřezávané přívěšky na krk. Přijde mi to pro mou krásu příliš obyčejné.

Musím říct, že ten večer opravdu patřil mně, kdo by se také divil, když si uvědomíte úroveň místních žen. Naštěstí ne všichni místní muži se nechali ukolébat nízkými nároky zdejší společnosti. Strávila jsem celý večer ve společnosti jednoho muže ze zdejší vyšší společnosti, jmenoval se John, nebo tak nějak. Byl velmi galantní a milý, rozhodně by se někteří členové naší skupiny od něj mohli ledacos přiučit, hlavně ti starší.

John mě vzal k sobě domů, kde bylo vybavení mnohem komfortnější, a druhý den jsme jeli na výlet do safari, vzal mě dokonce do jeho oblíbené domorodé vesnice. Potkala jsem tam tehdy chudinku dívenku, která mi vyprávěla, jak jí nějaký místní gentleman, dá-li se tak nazvat, přesvědčil, že ji miluje, ale když otěhotněla, opustil ji. Bože, jak ta ho proklínala. A já se jí vůbec nedivím, zdejší muži očividně nemají evropské způsoby. Od místního šamana jsem dostala jako dar náhrdelník. Moc se mi nelíbil, ale nemohla jsem ze zdvořilosti odmítnout.

Když jsem ho ale večer při koupeli odložila, zjistila jsem, že mi způsobuje jakousi vyrážku, raději jsem proto vyhledala místního lékaře a ten tvrdil, že je to jakýsi lehký jed, bylo to opravdu barbarské. Ihned jsem přiměla Jamese, aby mne odvezl za tím všivým šamanem, který mi tu zrůdnost pověsil na krk. Když jsme tam dorazili, potkali jsme zde Paula, byl zraněný z nějaké potyčky na statku. Rozhodli jsme se ho odvézt do města do lepší lékařské péče. Po cestě po nás z pro mne nepochopitelných důvodů začali střílet nějací muži u cesty. Přirozeně jsme se bránili, a tak dnes musím odnést svůj revolver na vyčištění. A už jdu skoro pozdě, musím končit, nesmím nechat Richarda čekat, když je tak milý.

Zjistila jsem, že Afrika je opravdu barbarská země a i přes veškerou snahu Francouzské vyšší společnosti se zdá, že i Evropané zde ztrácejí své způsoby a jednají, jako divá zvěř. Rozhodně tuto destinaci nedoporučuji k žití, nicméně jako dobrodružný krátký výlet stojí za to.

Rozhodně bych doporučila k došetření ten prazvláštní lehký jed, co zde používají, přestože jsem byla obětí jeho použití, myslím, že nějaký dobrý užitek by s toho naši lékárníci mohli vytěžit. Dále bych rozhodně doporučila, aby se v Africe více prosazovala práva žen a společenská výchova. Dívky zde nemají dostatek základního vzdělání v odívání, etiketě, stolování, či konverzaci ve francouzštině. Dále bych jistě prošetřila legálnost zdejších sňatků. Při zdivočelosti místních mužů bych se vůbec nedivila, kdyby ani jedna žena nežila v právně korektním manželství.