Byl další krásný den, kdy jsme se v hotelu rozhodovali, co budeme dělat, když v tom jsme slyšeli hlasy za dveřmi. mohli jsme jen doufat, že to jsou nějací lidé, co jdou ven z hotelu na procházku. Bohužel další věc, co jsme slyšeli byly zvuky zbraní. Museli jsme se dostat ven, než na nás zaútočí.

Když byly kroky daleko od našich dveří, rozhodli jsme se vyběhnout ven pomocí personálního schodiště. To se nám trochu povedlo, až na to, že si nás všiml i jeden z tech mužů, a běžel za námi. Mezitím, co jsem si skládala luk, A183 se povedlo muže trochu zdržet pěknou ránou do hlavy konzervou, bohužel se do toho připletl A184, který díky svému pobytu v institutu přišel o všechno, chtěl si vzít mužovu zbraň. Vydal se tedy rovnou k ozbrojenému muži, který ho zasáhl do ruky. I tak ale svou šanci nevzdal, a šel blíž k muži, ale hned se zastavil, když zjistil, že muž na něj pořád míří zbraní.

Měl štěstí, že jsem byla schopná mu už po druhé zachránit život, a celkem riskantním zákrokem jsem muže, který ho chtěl zabít, zastřelila, a hned poté jsem se vydala dolů po schodech za ostatními.

Museli jsme utéct zbylým mužům, proto jsme se rozběhli do temných uliček, tato varianta se bohužel neosvětšila, proto jsme se vydali do davů. Já jsem se dostala do slepé uličky, a schovala jsem se za kontejner, abych nebyla tolik nápadná při skládáni luku do rozloženého stavu.

Bohužel, se do této klidné situaci opět zapojil A184, který málem vykrvácel, kdyby jsme mu s A183 nepomohli, a ránu neošetřili.

Pak jsme ho donesli do nejbližšího otevřeného domu, aby si nás nevšimli. To se ale stalo něco divného a A184 se začal vrtět a střílet někam před sebe, ani mé pokusy o jeho uklidnění se nedařili, přestal až po tom, co mu došli náboje. přenesly jsme ho s A183 do našeho nového hotelu.

Musím říct, tohle bude ještě zajímavé. Teď jen čekat, co se stalo s A184.