O Omeze
Herní sekce
- Archiv
Jiné
O Omeze
Herní sekce
Jiné
V úterý 28.února 1939 jsem navštívil newyorkskou výstavu „Úsvit nového dne“, kde se nacházela spousta zajímavých stánků a expozicí s různými přednáškami či přímo ukázkami různých vědeckých teorií. Na první pohled mne ihned zaujal stánek, jehož název tvrdil, že na tomto místě mohu opustit své fyzické tělo a přesunout svou duši do astrální sféry. Neváhal jsem a okamžitě se přihlásil jako dobrovolník této ukázky. Doktor Edmund Haley, který tento stánek i jeho veškeré přístroje řídil, mě před samotným experimentem v rychlosti upozornil, že jsem tu zde na vlastní nebezpečí a že se poté mohou vyskytnout nějaké drobné vedlejší účinky. Protože veškerá aparatura tohoto stánku i doktor samotný vypadal velice zajímavě, tak jsme nakonec účastníci byli dva. Do skleněné baňky se mnou vstoupil i pan Lim Kim Sun (A188).
Poté co se pan doktor znovu ujistil, že jsme připraveni, tak spustil přístroj a v ten moment se událo něco úžasného. Najednou byla všude tma a ticho a já necítil vůbec nic. Po chvilce jsem uslyšel hlasy nebo spíše šepot milionů hlasů. Douhou dobu se nedělo nic, až pak jsem poznal jednu osobu, která mě držela za rameno. Byl to Lim. Aniž by se někomu z nás pohnuly rty či rozpohyboval vzduch v našich hlasivkách jsme se navzájem slyšeli a uklidňovali. Celý tento experiment sledovala i novinářka Julia Amber (A186), která si všimla, že doktor celý tento experiment nepřežil, což si záhy ověřila zkontrolováním jeho pulsu (pravděpodobně ho zasáhl jeden z mnoha výbojů, které ve výsledku zničily i celé zařízení). Pak se tedy vrhla k baňce, ve které jsme ještě před chvilkou byli já a pan Lim. Otevřela ji, ale místo nás se tam nacházel pouze zápach ozonu. Tímto nás vypustila do volného prostoru a naše duše se jaksi vměstnala do jejího vědomí. Konečně jsem něco viděl a cítil. Sice jsem nemohl ovládat toto tělo, ale bylo příjemné být v lidské kůži, i když né v mé vlastní. Julia lehce vyděšená z toho co právě zažila se vydala co nejkratší cestou pryč z této výstavy do svého hotelu.
Po cestě pryč i s námi dvěma v hlavě ji zastavil jakýsi člověk. Tvrdil jí, že jí může pomoci a tak stále zmatená nastoupila do jeho auta. Během jízdy se lehce vzpamatovala a zjistila, že hlasy, které se jí ozývají v hlavě jsou naše. Celkem ji obdivuji. Snášela tuto situaci lépe než já. Neznámý nás odvezl před ústav duševně chorých mě se v tu chvíli před očima promítla možná budoucnost návštěvy tohoto ústavu. V mé vizi se ukázalo, že léčba dopadne dobře pouze pro mne a Lima. Julie by toho pravděpodobně nepřežila. Ale protože jsme v tu dobu měli jaksi spojené mysli, tak toto viděla i Julie a začala utíkat co nejdále.
Bylo už k večeru, kdy s námi dorazila k nejbližšímu hotelu, kde se hodlala vzpamatovat a nějak si odpočinout. Když se jí podařilo usnout nám došlo, že můžeme hýbat jejím tělem. Opět jsme se tedy oblékli a vydali se hledat v tělě Julie naše vlastní těla. Dostali jsme se až do tramvaje, kde nás ale zadržel jeden z policistů (to chuděru Julii probudilo), kterému se Julie zdála podezřelá, tak nás odvedl na stanici. Strážník pokládal otázky týkající se výstavy a dokonce i samotného doktora Haleyho. Že prý byl zavražděn. Vysvětlil jsem mu, že jsem nevinná a tak nás po chvilce pustil. Při odchodu jsem se ho ještě zeptala, jestli neví něco o dalších dvou mrtvolách přibližně mého a Limovo popisu. Nic nevěděl, ale odkázal nás do místní márnice.
Po cestě do márnice jsme byli pronásledováni nějakými lidmi. Jeden z nich byl velice zvláštní. Lima zaujal natolik, že si začal skrz duševní energii s tímto člověkem povídat. Po krátké době tohoto rozhovoru mi došlo, že si vlastně celou dobu povídá s duší tohoto člověka, která vypadala jako velký čínský drak. Celý tento rozhovor byl nad moje chápání, tak vám toho bohužel více neřeknu. Když jsme dorazili na to ponuré místo s cedulkou u dveří Márnice, lehce jsme v tuto už ranní hodinu překvapili místního patologa. Vydával jsem se za učitelku z jedné medicínské fakulty a podařilo se mi dostat se k čerstvým dvoum mrtvolám. Opravdu to byly naše mrtvoly, které jsme celou dobu hledali a do který jsme se chtěli vrátit. Bohužel byla tato těla úplně zničená.
Jako poslední šanci jsme zkusili uvěřit slovům draka a šli se podívat na místo činu. Přesněji na výstaviště na místo bývalého stánku s odpoutáváním duše od těla. Tam jsme našli už jen pár chlapů, který měl za úkol tyto zbytky přístroje demontovat a uvolnit místo pro další stánek pro další den. Pokoušeli jsme se je přesvědčit, ať nás tu nechají aspoň chvilku o samotě, ale marně. Protože Julie už byla opravdu unavená a naštvaná, že jí celou noc taháme po městě, tak jsme nechali přesvědčování a už konečně šli spát do jejího hotelu. Po vydatném odpočinku jsme se opět vrátili na výstavu s tím, že budeme pokračovat v její práci a budeme dělat rozhovory a tvořit si zápisky do jejích novin. Čistě ze zvědavosti jsme zašli i na místo, kde se stala ta osudná věc. Ikdyž to nikdo z nás nemohl pochopit, tak přístroj byl opět funkční a připravený spustit. U něj stál ten chlap, který nás na začátku vzal autem k ústavu a měl na sobě cedulku - asistent doktora Edmunda Haleye. Protože jsme neměli co ztratit, tak jsme vlezli znovu do skleněné baňky a nechali na nás přístroj zapracovat znovu. Poté co proces skončil a já přišel opět tochu k sobě už nebyli tři vědomí v jednom těle, ale už jsme každý byl zpět ve svém vlastním těle a doktor Haley nás se zájmem sledoval, jak experiment dopadl. Bylo pět úterý 29. února 1939 a já byl velice zmatený. Celý nen, který jsem prožil v těle ženy jsem si velice živě vybavoval, avšak uplynulo pouze pár minut co jsem poprvé vstoupil do té skleněné baňky. Že by to byl ten vedleší účinek experimentu?