Spolu s agenty A111, A139, A162 a A163 jsme byli koordinátorem vysláni prošetřit záhadnou epidemii v městečku Isinbourne ve státě Montana. Údajně šlo o záhadnou nemoc z místních dolů, která napadala jen příslušníky negroidní rasy.

Do města jsme jeli vlakem, který však 4 míle před stanicí zastavil.. Nejdříve jsme si mysleli, že je zapadlá trať, což by ve 20ti stupňových mrazech dávalo smysl. Uběhlo půl druhé hodiny, než jsme se vydali za strojvedoucím zeptat se co se děje. Trať byla čistá, ovšem červené světlo znamenalo, že strojvedoucí vlak rozjet nesměl. Na náš dotaz strojvedoucí odpověděl vyhýbavě slovy: „Vraťte se prosím do vlaku, jistě brzy vyrazíme.“ Než jsme se vrátili do vozu, slyšeli jsme průvodčího, jak říká strojvedoucímu, že v telegrafní budce nikdo není a že na jeho volání nikdo neodpovídá. V našem vagónu jsme čekali další dvě hodiny, než jsme zas vyšli ven zeptat se strojvedoucího, zda už pojedeme. Na mou otázku odpověděl velmi pobouřeně. To nám však nezabránilo vyrazit pěšky nikoliv směrem ke městu, ale k telegrafní budce. Zde jsme zjistili, že zde proběhla již řada neúspěšných pokusů někoho kontaktovat. Než jsme se dohodli co dál vtrhl do budky topič s lopatou a s výhrůžkami nás posílal zpět do vlaku. A123 se ujal hádky, zatímco my jsme pořádně nevěděli, zda by byl dobrý nápad vytasit zbraně. Nakonec jsme tedy topiče uposlechli a opustili budku. Zaujaly nás však stopy ve sněhu. Jen co se nám Topič dostal z očí vyrazili jsme po nich. Vedly do kopce. Po cestě jsme viděli stopu, která naznačovala, že zde ta osoba klopýtla. Bylo v ní vidět jakási šedohnědá stopa. Nic takového jsme ani jeden z nás ještě neviděli. Vypadalo to jako sníh. Vzali jsme vzorek do ampulky, ale neroztál. stopy končily u jednoho vysokého stromu. Podíval jsem se do koruny a posvítil jsem si baterkou byly tak 4 hodiny ráno a všude samé jehličí, nicméně viděl jsem siluetu něčeho vysoko ve stromech. A124 vylezl nahoru a řekl nám, že se jedná o muže, který však není zmrzlý a ani smrtelně ztuhlý. než se A124 podařilo sejít dolů spadla muži bota. V ní bylo vidět toho šedohnědého chmýří ještě víc. než jsme se vrátili zaútočil na nás jakýsi tvor se třemi nohami a z hlavy vyrůstajícím květem. Začali jsme unikat, ale A111 zakopla a třemi výstřely tvora minula. Neváhal jsem a začal střílet také. Po salvě výstřelů našeho týmu tvor explodoval. Mně a A111 ohodilo to chmýří. Odporně páchlo, jako plíseň a nejspíš to plíseň je rychle jsem se otřel do sněhu a později ve vlaku nám A111 podala dezinfekci.

Ve městě byla vyhlášena karanténa, ale nám se podařilo do něj infiltrovat. rozdělili jsme se A111, A124 a A127 se vydali navštívit svého známého novináře já a A123 jsme vyrazili do nemocnice. Já se do nemocnice dostal poněkud jiným způsobem, než A123, který se do nemocnice vloupal. Promluvil jsem se zdejším doktorem a zjistil jsem, že na nemoc dosud není lék , že se přenáší kontaktem a také, že se opravdu vzala z dolů. Ujistil mě však, že nemoc napadá jen Negroidní rasu a míšence. A123 se podařilo ukořistit složku nakaženého. Od již zmíněného doktora jsme se dozvěděli, že se jedná o uměle vytvořený vir a že se zde nacházejí Němci, kteří přijeli toho dne, kdy byla vyhlášena karanténa. To agenta A123 přimělo k další akci, kdy se vloupal do pokoje jednoho z nich. Všichni bydleli na stejném patře jako my. Hned u vchodu nás čekalo nemilé překvapení v podobě nastraženého granátu na provázku. A123 se nepodařilo zajistit cokoliv užitečného v pokoji Němců. ti se však vrátili a jelikož A123 stačil uniknout a já jsem čekal na schodech obvinili z vloupání se mě. Byli ozbrojeni a nebýt A127 už bych asi byl býval mrtev.

Setkali jsme se v našem pokoji a po prodiskutování událostí a informací mě napadlo, že by ta šedohnědá látka, se kterou jsme se setkávali mohla být píseň, způsobující mutaci kožních buněk. Postupně jsme se dopracovali k teorii, že je látka biologická zbraň vyvíjena Němci k snadnějšímu postupu k dosáhnutí ideálu jedné nadrasy. Rozhodli jsme se jít znova do nemocnice a zjistit víc. Setkali jsme se s doktorem, který s námi byl ochoten mluvit. Než jsme se však někam dopracovali začali nakažení „vstávat z mrtvých“. Ti co vylezli vypadali jako to stvoření, které jsme zastřelili onoho dne v lese. Celí plesniví a vyrůstaly jim z těla květy. Nutno podotknout, že tito „lidé“ se nechovají jako lidé a s okolím nekomunikují. snaží se najít nejbližší vysoké místo, které mohou obejmout. Asi bych je charakterizoval jako popínavou rostlinu, obdařenou nohami, která se pohybuje tím, že 3krát skočí do vzdálenosti tří metrů a pak se chvíli kolébavě trmácejí.

Město jsme co nejdříve opustili. Při odchodu jsme viděli Němce jak všechno fotografují. Utvrdilo mě to v názoru, že za vším stojí oni.