Tolik jsem se těšila do své rodné země. Chtěla jsem navštívit své příbuzné a známé, ale sotva jsme přijeli, hned jsme museli spěchat do Córdoby podívat se po těch zmizelých vesnicích. No nic, další 3 dny strávené ve vlaku. Myslela jsem, že už to cestování neskončí. Alespoň, že tam měli hezký hotel v centru. Když jsem si šla na tržiště koupit místní speciality, které mi tak chyběly, zahlédla jsem chlapce vykřikujícího nejnovější zprávy a mávajícího novinami ve vzduchu. Vzpomněla jsem si, že o těch zmizelých vesnicích psali v novinách, tak jsem se ho na to zeptala. Poslal nás do nakladatelství, tam odtud nás s Gregorym poslali do hospody a odtud k tomu novináři domů, že prý už se pár dní neukázal. Paní domácí byla velmi rozhořčena, že jí pan Muerto Fernandéz dluží 15 peso týdenního nájmu, nicméně nás byla ochotná pustit do domu, za příslib, že případný dluh doplatíme. Dveře byly zamčené a seňor Fernandéz se neozýval, Gregory prostě vykopl dveře. Muerto ležel mrtvý ve své posteli, prý rána do hlavy. Bohužel paní domácí ztropila scénu a přivolala polici, která nás zatkla. Ti prašiví psi nás nechali hnít v cele celý zbytek dne a ještě se tvářili, že nám zabaví doklady. Naštěstí nám naše krytí realitních makléřů a jejich tlumočnice nakonec spolkli. Z papírů, které jsme našli u Fernandéze doma jsme zjistili název jedné ze zmizelých vesnic: Debera. Pánové rozhodli, že se tam druhý den dojedeme podívat. Večer ani nebyla žádná zábava, byla jsem z té cely tak rozmrzelá, že jsem se ani neměla chuť bavit. Stejně byl jediným dalším hostem takový tvrďák v černém kabátě. S těmi stejně nebývá žádná zábava.

V Debeře se věci zase zvrtly, najednou všechny kovové předměty začaly brnět v ruce, dokonce jsem upustila i svou placatku! Jakýsi José, který jediný ve vsi zůstal blekotal nesmysly o pekelné bráně, kde šlehají plameny vyšší než muž a všichni tam odešli. Samozřejmě jsme to museli jít prozkoumat. Spálené policejní auto Martina neodradilo a vběhl přímo před plamenomet. A byli jsme prozrazeni. Dál už to znáte, postříleli jsme stráž, vnikli do základny a vyhodili ji do vzduchu. Gregory nařídil vypnutí stroje, čímž zabil všechny vězněné vesničany. Následoval nekonečný výslech, po kterém ubohého údržbáře chladnokrevně zastřelil Martin. Pak se mi vysmál, jak jsem naivní, když si myslím, že elektřina zadarmo je dobrá věc. Prý na otrocké práci není nic dobrého. Úplně v pořádku to asi není, ale lepší být v otroctví než mrtvá. Bohužel Omega na výběr nedává.

Vůbec jsme nezjistili, co tam ti lidé dělali, žádný plán ani cíl, natožpak kdo. Už jsem znechucená tím jak za sebou necháváme jen mrtvá těla, vypálené základny a vlastně se nic nedozvíme. Jsem zvědavá, kdy někomu dojde, že takhle na nic nepřijdeme a ještě se prozrazujeme. Je to úplně zbytečné a nebezbečné. A navíc jsem si vymkla kotník!