Osobně nechápu, co jsem dělal na této misi, když neumím slovo německy, ale zřejmě byl potřeba jeden mamlas co to schytá a stmelí tým jako odpadlík. Na misi jsem znal jen A136 z předchozí mise, ale za celou dobu jsme spolu moc nepobyli. Měli jsme pokračovat tam, kde minulá skupina neuspěla, ale i my jsme podali dosti tragický výkon, i když alespoň s nějakým výsledkem. Pod krytím novinářské skupiny (A137 reportér, A107 jeho asistentka a A133 fotograf) se jedna polovina skupiny pokusila o spojení s profesorem Hübnerem. Já a A111 jsme měli získat informace z alternativních zdrojů. Škoda jen, že má snaha o nějaký průzkum byla vždy v mžiku odsouzena jako nebezpečná pro krytí hlavní skupiny. Po získání adresy na Hübnera od berlínského děkana jsme se vydali k němu domů. Zde se hlavní skupina celkem diskreditovala a málem zapříčinila nemožnost dalšího kontaktu s profesorem. Já a A111 jsme prozkoumali okolí, ale nikam to nevedlo. Zatím co ostatní plánovali další „postup“ a čekali na hotelu vydal jsme se s A111 do Luckau. Jeli jsme jedním z našich dvou automobilů. O sanatoriu se zde obecně neví, ale narazili jsme i na pár výjimek. Rozhodně by to stálo za podrobnější průzkum, ale A111 tomu nepřála a chtěla se vrátit. Ještě jsem jí přesvědčil, že když už jsme tady zajedeme se k sanatoriu alespoň podívat. Provedl jsem rychlou obhlídku, která potvrdila zprávy předchozí skupiny. Na zpáteční cestě jsme potkali Hübnera, jak jede do sanatoria. Po návratu jsme zjistili, že A133 byl zatčen a také mu byla zabavena jedna z našich vysílaček. Podmínkou propuštění bylo odevzdání druhého přístroje, který jsem naštěstí včas deaktivoval. Po delší nečinnosti a dalších pokusech o proniknutí na univerzitu jsem se pokusil o zoufalý pokus o únik od skupiny, který mi však překazil A133 a přesvědčil mě zůstat v Berlíně. Doteď mně není jasno, jak se mu to podařilo, neboť jsme byl odhodlán odjet do Luckau a pokračovat v misi na vlastní pěst. Při incidentu na nádraží také nahlas vykřikoval moje jméno, čímž mě mohl velmi dobře ohrozit. V dalších dnech jsme jen čekali na hotelu a A136 sepsal jakýsi článek a já se pokusil o dost chabou akci ve zdejší nemocnici která nebyla nijak přínosná. Po návratu jsem zjistil podezřelou aktivitu ve vstupní hale hotelu a pomocí telefonu na recepci upozornil své kolegy. Ti však již byli připraveni k odjezdu, díky článku se jim podařilo získat přístup do sanatoria. Cesta proběhla bez problému a zdá se, že nás nikdo nesledoval. Já a A111 jsme jeli vlastním vozem, který jsme nechali v lese nedaleko Luckau a dále pokračovali pěšky. Novinářská skupina jela rovnou do sanatoria. Když jsme dorazili ke zdem areálu vydali jsme se na obhlídku kolem dokola, našli jsme zadní vchod, malá vrátka a vyšlapanou pěšinku, která od nich vedla k veliké jámě. Při podrobnějším ohledání jámy jsme zjistili že šlo o masový hrob hluboký více jak pět metrů, na jehož dně se kupila mrtvá těla v různém stádiu rozkladu. A111 chtěla rychle místo opustit, já byl však tak v šoku, že je něco takového možné, a odmítl jsem. Chtěl jsem místo více prozkoumat, což se mi podařilo opravdu zblízka, když jsem do oné díry spadnul. Pokud něco může překonat všechny ohavnosti co jsem v životě zažil, byla to právě tahle pekelná trhlina v lesní půdě plná rozedraných lidských korpusů, plovoucích ve vlastní šťávě. Několik minut jsem bojoval o holý život a i o svůj zdravý rozum, pak mě A111 vytáhla pomocí lana, které měla naštěstí u sebe (hustý co). Je hezké, že mi pomohla ven, ale nějak nechtěla respektovat můj stav a vesele pokračovala dál ve zkoumání lokality. Já osobně od té chvíle nejsem schopen bližší reflexe toho co se poté událo. Mám jen útržkovité vzpomínky, které se střídají s nutkáním vyzvracet si obsah dutiny břišní až po rektum. Vím jen, že jsme jaksi vnikli do zahrad kolem sanatoria, kde panoval jakýsi rozruch. Z ampliónů zněl poplach. Také se ozývala střelba. Pak jen vím, že jsme již seděli v autě spolu se zbytkem týmu a ujížděli velkou rychlostí pryč. A136 se třásl jako uzlíček nervů a i A133 byl podivně pobledlý. Z výrazu A107 se mi nepodařilo nic vyčíst. A111 se tvářila, jako by jsme se vraceli z návštěvy biografu. A já jsme opět o krůček blíž k čirému šílenství.

Zisk jakýchsi plánů. Areál sanatoria má zadní vchod, nedaleko něhož je jáma na mrtvé. Profesor Hübner je psychopat používající lidi místo krys. Sanatorium není veřejnosti známé. Berlín je příliš horká půda pro agenty Omegy.

Zatlačit na Hübnera, zjistit jeho motivace a pro koho pracuje. Zevrubně prozkoumat sanatorium a jeho okolí. Pietně pohřbít těla z masového hrobu v lese. Najít auto Omegy zaparkované kdesi v lesích okolo Luckau.