Tento výlet byl velmi nudný, až otravný, řekla bych. Ano, přiznávám, neměla jsem zrovna své dny, tedy vlastně měla, ale to jsou pouze ženské záležitosti a nikomu do toho nic není. Prostě jsem nebyla ve své kůži. Již od chvíle, kdy jsme přijeli, se mi nic nechtělo, neměla jsem náladu ani chuť cokoliv dělat. Večer jsem se tento splín snažila rozptýlit zpěvem a několika sklenkami whisky, ale zrovna když jsem se začínala dobře bavit, zdejší orangutáni (jinak se místní mužstvo nedá nazvat) zkazili veškerou zábavu, když si mne a Imogen spletli s profesionálními společnicemi a začali se dohadovat o jakémsi „pořadí“ či nárocích. Naštěstí se toto nedorozumění rychle vyjasnilo, přestože to zahrnovalo příliš kontaktní diplomacii na můj vkus. Šla jsem si znechuceně lehnout a druhý den jsem nevstala až do odpoledne. Když jsem se probrala bylo mi řečeno, že Imogen je na schůzce s jakýmsi místním mladým pilotem, tak jsem byla ráda, že alespoň ona se baví v tomto bohem zapomenutém městě. Musím říct, že jediné, co mě zde těšilo, byla velmi kvalitní elektrická síť, která mi umožnila použít kulmu na vlasy po odpolední koupeli v teplé vodě. Zvedlo mi to náladu, a tak když Thomas prohlásil, že by se rád jel podívat, zda je s Imogen vše v pořádku, rozhodla jsem se jej doprovodit. Přece jen po včerejších zkušenostech bude lepší, kdy toho pilota trochu pohlídáme, musíme přeci chránit Imogeninu čest. Přijeli jsme právě včas, letadlo mělo jakousi poruchu a bylo pronásledováno vrtulníkem, který ovšem Horst jednou ranou sestřelil k zemi. Zatleskala jsem mu, byl to opravdu skvělý výkon. Chudák pilot to ale nepřežil. Odvezli jsme Imogeninu zraněnou známost Morriseye do nemocnice a večer jsme strávili v Colorado Springs, jen Horst se z nějakého důvodu vůbec nevrátil do hotelu, nevím proč, ale doufám, že za to může nějaká místní dáma. Horst je zvláštní, ale rozhodně si zaslouží ženskou něhu. Druhý den jsme se vydali na plánovanou návštěvu za panem Nikolou Teslou. Bohužel jsme neznali telefonní číslo do jeho sídla, a tak nebylo možné si schůzku domluvit předem, jeli jsme tedy na slepo. Musím říct, že v ten den mě opravdu mí společníci zaráželi svým smyslem pro humor, žertovali totiž o tom, jak se dostat do jeho sídla násilím… byla jsem tak znechucena, že jsem raději zazvonila na vstupní zvonek dřív než mohli své zvrhlé myšlenky rozvíjet ještě dál. Pan Tesla nás přijal ihned a osobně, byl to velice milý i když ztrápený muž. Byl zrazen vlastním asistentem a jeho konkurenti jej drží v šachu, nezáviděníhodná situace, nicméně asi Teslovi vyhovuje, neboť na náš návrh, aby se přidal k Omeze, nepřistoupil. Jeho kancelář jsme bohužel museli opustit ve spěchu, neboť jeho strážcům se nelíbila naše snaha Teslu přivést na naši stranu. A tak jsme unikli v zajímavém elektrickém voze za použití zvláštní zbraně, kterou jsem nikdy před tím ještě neviděla. Co mě ale rozmrzelo ze všeho nejvíc nebylo ani to, že jsme odjeli bez rozloučení, ale že jsme se již nevrátili do města pro naše věci. Nad Colorado Springs totiž právě rozprašovalo letadlo jakýsi chemický přípravek, předpokládám, že desinfekční pro zabránění nemocem ve městě. Ovšem nemohli jsme čekat, než sanace bude dokončena a na rychlo jsme odjeli. Budu si teď muset vše koupit nové! Ale když tak nad tím přemýšlím, není to zas tak zlé. Můj šatník již potřeboval radikálnější obměnu.

Colorado Springs je venkovské městečko, rozhodně ne velkoměsto, obzvláště pak kulturně zaostalé. Nikola Tesla je nicméně milý gentleman, který by si zasloužil úctu a prostředky pro svou práci. Někteří muži v Colorado Springs se chovají podivně.

Kdo je Alexandr Dirk? Je hezký? A jaké má postavení? Kde žije? Žije sám, či s rodinou?