• vojenský tábor v bažinách je větší než jsme původně předpokládali, dobře hlídaný (posílené stráže díky události, která se stala v Readingu) – několik budov, stany, 15 velkých vojenských náklaďáků a několik menších – cca pro 500 lidí.
• nově objevený vojenský tábor dobře maskovaný vojenskými sítěmi – lokalizace vyznačena na mapě (červený kroužek s vykřičníkem) – cca severně od letiště v Danversu – pouze letecký průzkum – vypadá na něco rozsáhlejšího než se na první pohled zdá (rozhodně větší než ten v bažinách). Je potřeba to prozkoumat.
• do Sanatoria vozí nákladním autem něco chlazeného – na boku bylo vidět nápis - Cola a předtím snaha o zakrytí „ozubeného kolečka“! A jen poznámka – jeden řidič má oklikou do sanatoria přítelkyni, kterou navštěvuje během pracovní cesty – možná by se to dalo využít – lokalitu bude znát A283.

• bar Bílá Růže – Bif (velký nebo malý – odpověď : Ten velký) – byl vcelku sdílný. Postavou menší (dělal se, že je větší i měl vyšší boty, snažil se mluvit hlubším hlasem)
• vojenský bar – barman – hodně sdílný, bylo to i prázdným lokálem – stěžoval si na vojáky, protože pracují s plísňáky a on musí dezinfikovat pokaždé bar. Mluvil o tom, že v další válce se bude bojovat roboty a nemrtvými vojáky, což je dle něj dobře, že se ušetří lidské životy (mluvil o tom, že tady ty nemrtvé vojáky „vyrábí“? „zkoumají?“ - že mají někde výzkumný tábor, jinde než v bažinách).
• Blake – taxikář – bývalý pilot, nyní taxikář (vezl nás na letiště k leteckému průzkumu), při hovoru nám dal další kontakt …..menší továrna/dílna Sommersfeldu na okraji Danversu – p. Irons – staví roboty
• letiště – pilot Frank Scott – odvážný pilot, který s námi letěl i v ne moc ideálním počasí a obletěl s námi velký kus území kolem Danversu – letěli jsme ke všem vyznačeným místům, co to šlo (piloti blízko k věžím nelétají) – něco z výšky vidět nešlo – ale důležitá byla obhlídka tábora v bažinách/mokřadech a pak objevení zřejmě toho výzkumného tábora.

• místní se o generálovi vyjadřují jako „ Big Sí“ = Big C.
• vesměs vojáky nemají rádi, protože dělají pokusy, plísňáci, oživují mrtvoly, využívají i psychicky nemocné? sirotky?
• Kapitán Obvious – dost nerudný kapitán, kterému je vše zřejmé, prokoukne každého – rozhodně mu nezkoušejte lhát, resp. vymýšlet průhledné lži. Drsný neústupný výraz, ale nebyl strojový. On a jeho vojáci si pro nás přijeli na letiště zřejmě z toho výzkumného tábora – vojáci byli uzemnění – kovové boty a z pušek jim vedly dráty do rukávů.

V Miskatonickém klubu jsem se poprvé viděla s dalšími čtyřmi agenty Omegy – velice sympatický a energický Joseph Jefferson třetí pracující jako reportér (a má opravdu odzbrojující úsměv), David Bondy bývalý voják se zajímavým přízvukem, Jessica Nowak pro mě trochu tajemnější a nakonec Richard Cromwell, postarší a uzavřenější.

Přečetli jsme si vzkaz a posléze i dopis zanechaný u barmana, načež se rozjela diskuze, kam se vydáme. Přiznám se, že jsem se chtěla vydat po stopách veteránů a navíc to byla i jedna z priorit Omegy, tak mi agenti doufám odpustí, že jsem si dovolila mluvit o svém strýci - vojenském veteránovi s protetickou rukou, po kterém pátrám, protože se mi v noci z 10. na 11.8 ztratil neznámo kam. Této historky jsem se srdceryvným výrazem ve tváři využívala i během mise a přinesla nám spousty důležitých informací a také jsem se díky její upravené verzi vymanila ze spárů jistého kapitána, ale o tom až později.

Jessica díky svým kontaktům zjistila další kontakt přímo v Danversu – bar Bílá Růže – Bif (Ten velký). Neváhali jsme, nasedli do auta a vyrazili směr Danvers, kam nás po nějakém čase David bezpečně dopravil. Skupinka pěti lidí v baru a dopoledne by byla hodně nápadná. Proto se po Bifovi šla poohlédnout jenom Jessica a Richard. A já s Davidem osaměla, což mi nevadilo příjemně jsme si popovídali. A když teď sedím u toho hlášení, tak se marně snažím rozpomenout, kam se mi ztratil Joseph, ale myslím, že se šel podívat po hotelu?

Bif nám řekl několik informací o táboře v bažinách – dle jeho slov to byl malý vojenský tábor o pár stanech (což se nakonec ukázalo jako hrubě nedostatečný popis). A také zmínil bar pro vojáky.

Po krátkém přemýšlení jsme se rozhodli rozdělit. David spolu s Jessicou pojedou na projížďku autem následovanou procházkou po kopcích, aby si z dálky prohlédli ten tábor. A já si obléknu ty hezké šaty, nasadím koketní úsměv a určitě se najde nějaký voják, který bude hodně sdílný. Samozřejmě se bojím jít sama, aby mě nějaký voják neobtěžoval – Richard jako správný gentleman mě doprovodí, ale tak, aby to nevypadalo, že jsme spolu.

Přiznám se, že jsme trochu nesladili čas a vyrazili do baru příliš brzy – okolo panovalo až mrtvolné ticho a když jsem vešla sama dovnitř, tak mě do nosu udeřila známá vůně? dezinfekce, která podtrhla atmosféru. Nikde nikdo, až na barmana, který když mě viděl, tak se viditelně rozzářil, to by se mohlo hodit. Po pár minutách vešel i Richard a oba jsme předstírali, že se neznáme. Barman byl hodně sdílný, dokonce si se mnou dal i skleničku. Nemá to lehké. Vojáci ostatní zákazníky odrazují, scházejí se až po sedmé večer. A jelikož pracují s plísňáky, tak po nich pokaždé dezinfikuje celý bar – nemá to fakt lehké.

Dalším povídáním jsme zjistili, že někde mají i výzkumný tábor. A že asi vytváří vojáky – oživují mrtvoly. A že v další válce se bude bojovat s těmi nemrtvými a taky roboty a že se ušetří spoustu životů amerických vojáků. Což na jednu stranu zní hodně zajímavě. Na tu druhou si nechci domýšlet na kom všem dělají pokusy a jestli i….další důvod ho najít.

Vrátili jsme se do hotelu, kde jsme Josephovi řekli všechny nově nabyté informace. Dalším logickým krokem nám přišla návštěva letiště, abychom prozkoumali co nejvíce vyznačených míst na mapě a pak se rozhodli, jestli nějaké stojí za důkladnější obhlídku. Jelikož auto má David, tak jsme si na náklady Omegy sehnali taxík, který řídil upovídaný bývalý pilot Blake. Vyptávali jsme se ho na všechno možné a dal nám kontakt na pana Ironse – staví roboty v dílně Sommersfeldu na okraji Danversu.

Začalo pršet a měla jsem strach, že se začaly rozpouštět i naše plány na vyhlídkový let (protože Amerika je nejhezčí ze vzduchu jak říká Joseph). Naštěstí se počasí trochu umoudřilo a pilot Frank Scott mě a Richarda vzal do dvouplošníku. Dokonce byl tak úžasný a zapůjčil nám dva dalekohledy. Ještě před samotným letem mu Richard ukázal kudy bychom chtěli letět. Což bylo dobře, protože za burácejícího motoru jsme se dorozumívali podstatně hůř.

Zjistili jsme, že vojenský tábor v bažinách je daleko větší než nám tvrdil Bif. Další průzkum nic nového nepřinesl a skoro jsme ztrácela naději. Blížili jsme se již zpět k letišti, pilot se už chystal , že to stočí na přistání, když v tom jsem spatřila něco hodně zajímavého a ihned jsme ukazovali pilotovi, ať udělá ihned tady ještě jedno menší kolečko.

Srdce se mi rozbušilo – to je ono! Hodně dobře maskovaný vojenský tábor, který vypadá daleko větší než ten v bažinách. Byla jsem štětím bez sebe, že to nebyla ztráta času a jsem zase o kousek blíž. Bohužel moji radost vzápětí vystřídal strach a srdce se mi skoro až zastavilo. Nějaký voják se dalekohledem díval přímo na mě.

Jakmile jsme dosedli na zem a vešli do letištní budovy, rozdrnčel se telefon – nemáme opustit budovu. Navíc jsme se tam shledali i se zbytkem týmu, který za námi dorazil. Ještěže někoho napadlo nechat na hotelu ten vzkaz, kde nás najdou.

Teď ale nebyl moc čas si povídat. S největší pravděpodobností za námi jedou vojáci, byť se představili jako letecký úřad, ale to bude jen zástěrka. Všichni chtějí zmizet. Ale já? Mě se honí hlavou tisíc myšlenek, srdce mi divoce bije, jsem blízko. Zůstávám. Po chvilce se rozhodne zůstat i Joseph, jsem mu neskonale vděčná, že mě tady nenechá samotnou. Richard odjíždí našim taxíkem a David s Jessicou vozem. Je to všechno narychlo, ale říkali, že budou poblíž.

Byla jsem tak nervózní, myšlenky rozutíkané. Ani jsme se s Josephem nedohodli na nějakém společném postupu. Pak už bylo pozdě. Do dveří vrazil nerudný kapitán Obvious a jeho vojáci, kteří klapali svými železnými botami při chůzi. Byli ozbrojeni – z pušek jim vedli dráty do rukávu. Šel z nich strach.

Nevěděli, že jsme v letadle byli dva a já mluvila jen o sobě. Snažila jsem se kapitána obměkčit, hrát naivku. Ale nevěřil mi. Podíval se na mě tak, že jsem zaváhala, jestli to byl dobrý nápad zkoušet to takto přímo. A posléze mi to potvrdil i slovy. Musím se z toho nějak dostat, protože by to taky mohly být moje poslední minuty/hodiny na tomto světe. Až se mi z toho podlomila kolena. Naštěstí, trochu jako rytíř na bílém koni, se do hovoru přidal Joseph a snažil se podporovat moji historku naivní ženy a vyhlídkového letu. A i jinak obměkčit kapitána morouse. Marně.

Nezbývalo mi než se uchýlit k odvážnému plánu. Říct mu pravdu – upravenou – ale pravdu. Mluvila jsem o svém nebohém strýci, který se ztratil v tu osudnou noc, jak po něm marně a zoufale pátrám. Že jenom vím, že možná bude někde v okolí Danversu s vojáky, tak mě nenapadlo nic lepšího než najít nějaký vojenský tábor a tam hledat svého strýce.

Nevím, jestli jej to obměkčilo nebo mě chtěl usvědčit ze lži, zeptal se mě na jméno – John Stevenson (použila jsem matčino příjmení). Šel k telefonnímu aparátu a někam zavolal. Trochu se mi ulevilo, když tam žádný takový veterán nebyl. Ptal se mě ještě na popis mého strýce, který jsem narychlo vymýšlela z hlavy, ale zřejmě to na mě nepoznal.

Se slovy, že se máme zdržet ve městě a že se mi ještě ozve, zda najde mého strýce, nás nechal jít. A já jen doufám, že nikoho takového nenajde.

Nakonec jsme se všichni sešli v hotelu, abychom si vyměnili informace a já tak mohu doplnit hlášení. David s Jessicou popisovali jak dnes dopoledne vyrazili směrem k tomu táboru v bažinách. Cestou minuli dodávku v nesnázích – pomohli vyměnit kolo. Dodávka byla označená Cola a špatně překrytým obrázkem ozubeného kolečka. Snažili se získat z řidiče nějaké informace, ale ten si byl vědom toho, že o tom nesmí mluvit. Takže se jim jenom podařilo zjistit, že veze něco, co se roztápí a musí to rychle dovést na určené místo. Že tady byl oklikou u své přítelkyně a kdyby se na to přišlo má velký průšvih.

Po výměně kola se rozhodli jej pronásledovat. Bohužel měli menší nehodu, ze které naštěstí vyvázli v pořádku. A díky dobrému odhadu se jim nakonec podařilo zjistit, že dodávka mířila do sanatoria. David to obhlížel i dalekohledem, ale kovový předmět a věž to prý není dobrá kombinace a zjistil to i David, kterému všechny kovové věci probíjely a zahřívaly se…až o ně přišel.

Chvíli v autě přemýšleli co dál. Jestli se pokusí dostat do sanatoria nebo alespoň jej obhlédnout. Nakonec se rozhodli vrátit do hotelu, přečíst vzkaz a možná brblajíce pod vousy vyrazit za námi na letiště, kde se díky naší letecké akci ocitli ihned v nebezpečí. Ani jeden nechtěli zůstat, ale naštěstí nás ani zcela opustit. Zastavili s vozem u krajnice a předstírajíc výměnu kola čekali, co se bude dít.

Minula je dvě vojenská auta. O nějakou dobu později mířila zpět, naštěstí bez nás. Ihned se rozhodli je pronásledovat a vyšlo jim to. Zjistili, že skutečně vyjeli z onoho nově objeveného vojenského tábora.

(poznámka na okraj - při sepisování mise mi vytanula jedna myšlenka…možná je to nedůležité, ale pro úplnost. Během výslechu kapitánem Obviousem se mě onen důstojník zeptal, jestli by jim můj „strýc“ sdělil falešné jméno…pokud by byl pod vlivem, tak by toho můj vymyšlený příbuzný neměl být schopen…?)