Odpočinek a chvíle klidu v Bostonu, pár krabiček vykouřených cigaret a stakanů dobré vodky. Zasloužená dovolená! Pár dní klidu a míru. Žádné mrtvoly, zrůdy, slimáci a divné světy, jen normálně plynoucí život. Což samozřejmě nemůže mít dlouhé trvání. Ale můžu si za to sám, nemám chodit do nových podniků a měl bych se držet při zemi a svého.

Od poslední akce v Readingu, kde jsme hledali poslední střípky informací, uplynul asi týden, možná dva. Kdož ví. Naší poslední akcí byl plán ještě navštívit doktora Halla (oživovače mrtvých) a doplnit některé poznatky. Bohužel dům doktora byl, až na jednu čerstvou mrtvolu, prázdný. Co víme, byl unesen armádou, přesněji řečeno generálem Collinsem. To bylo vše, co se nám podařilo zjistit.

Nakonec jsme odjeli do Bostonu, kde mě moji drazí přátelé nechali samotného. A já si užíval svého klidu a míru. Než jsem pocítil stesk po domově a vešel do hospody, kde se scházejí všichni možní přistěhovalci, hlavně Evropané. A tam poznal, a dal se s nimi do řeči, další členy Omegy. Jmenovitě agentka A102 - Frey Schwarzwald a agent A173 Jacob Nievelt. Mladé děvče, snad nějaká atletka, Němka a žid, snad prý okultista, Čechoslovák.

Našim tématem hovoru byly problémy v negerské čtvrti. Řeči, jež se vedli mezi lidmi, mluvili o nákaze, divném chování a několika nezvyklých incidentech. V tu chvíli jsem už začal mít neblahé tušení, že možná vím, kde by mohl být problém. Přeci jen před cirka měsícem, jsem v kanálech ztratil kousek toho vesmírného kamene, a pak tady byl můj malý pokus s negerským lupičem. Potřeboval jsem vědět, o co jde. Mít jistotu, že to je jen nějaká hloupá náhoda a ne rozšíření toho hnusu, co nás nějakou dobu provází.

Což zbylo, vyrazili jsme a po nějaké době hledání jsme našli místní nemocnici. Po drobné rozmíšce s místní sestrou, jsme poznali lékaře. Už od pohledu jsem věděl, že je zle. Neměl zdravou barvu (a nejen tím, že byl černý), měl roztažená černá bělma, divný povrch pokožky a pak ten samotný smrad nemocnice jako takové, všechno špatně. Bylo mi jasné, že klid skončil, už je to tu zase a nejspíš je to má vina.

Dozvěděli jsme se o nakažených, kteří se pomalu rozpadají, jejich mysl se vytrácí a je jich čím dál více. Jen v nemocnici jich bylo asi dvacet a to byli jen ti, kteří měli to štěstí, že je někdo dovedl. Chvíli jsme ještě s doktorem řešili nějaké detaily, jako odkud se berou, jak se to přenáší apod. Bohužel moc jsme se nedozvěděli a tak jsme doktora opustili.

Venku nás překvapili dva nechutní černoši, opírající se o Frey vůz. Už jen z jejich vzhledu se mladé dámě dělalo zle. Pravda slušní a voňaví gentlemani to vskutku nebyli. Bohužel na dobře míněná slova nereagovali, tedy jsem jednoho z nich odkopl. Vlastně jsem se pokusil ho odkopnout, má noha zůstala vězet v jeho útrobách. Zabořená pomalu po koleno. Bylo to svým způsobem uklidňující, měl jsem jistotu, že ten hnus, sliz, houba, cizí entita, nebo jiná sračka dorazila do Bostonu.

Problémy se mají řešit od nejjednodušších, tak jsem si šel k řece umýt botku a kalhoty od těch nechutností. Což jsem bez problému zvládl, ale koukám, že na místní společnost jsem udělat dojem. Minimálně takový, že se ke mně začali stahovat, jak můry za světlem. Až takový dojem jsem udělal, že mě začali prosit o pomoc, dokonce mě do určité míry poslouchali. Zvláštní velmi zvláštní. Jako bych byl jejich spasitel. A jako třešinka na dortu jeden z nich, po mém dotazu, chtěl nahoru, co nejvýš. To už jsme někde slyšeli, že?

Odjeli jsme pryč do klidnějších míst a řešili co dál. Jako ozvěna našich myšlenek, se začalo horšit počasí, až přešlo v divokou bouři, která přinášela nechutný poprašek, který vše zakryl. Když bouře trochu polevila, rozhodli jsme se, že ještě jednou navštívíme doktora. Dojeli jsme k nemocnici.

Vešli jsme a nikde nikdo. Postupovali jsme dále, našli jsme rozválená, ale prázdná lůžka. Nakonec jsme vyšli do venkovního traktu budovy, kde bylo shromážděno několik desítek lidí, kteří vypadali jako při modlitbě, či v transu. V jejich středu svítilo zlaté světlo. Chtěl jsem vědět víc, ale přímo vejít do davu jsem se neodvážil, tak jsem směrem ke světlu hodil kámen. Světlo pohaslo a lidé se začali rozcházet.

Na místě, odkud vycházelo světlo, zbyl žlutý prach. A přibyl muž v kápi, který si s námi toužil promluvit. Odvedl nás do vedlejší budovy, kde si nerušeně promluvíme. Prý byl bývalým členem Zlatého úsvitu, sektáři, satanisté a podobní miláčci. Kteří prý chtějí otevřít bránu (kdož ví kterou už, těch bran bylo poslední dobou spousta), ale co je nejhezčí, tak já prý můžu být klíč. A ideálně aby mě nikdo nezneužil, tak můžeme udělat vyšetření a test. Když budu klíč, tak nejlépe mě utratit a když nebudu, tak je test neprůkazný. Paráda, že. K tomu jsem dostal navštívenku a pak z toho blba vypadlo, že se zmýlil a chtěl toho chlapíka se zlatým světlem uprostřed davu. A ne mě, který se tam jen přichomýtl. Po dalším rozhovoru jsme z něj ještě dostali jméno šmejda, který ví, kde se pořádají setkaní Zlatého úsvitu. A s tím jsme se rozloučili.

Po to všem jsem ještě zkusil podívat se na „druhou stranu“ a v místě, odkud vycházelo světlo, se nacházely zlaté stopy. Šel jsem po nich a nejspíš svou trajektorií tvořil nějaké obrazce, které se Jacobovi nezdáli. Nejspíš na mě něco křičel a snad mě chtěl varovat, ale soustředit se na svou cestu a sledovat stopy bylo namáhavé a musel jsem tomu věnovat veškerou svou koncentraci. A ne poslouchat nějaké židovské plky.

Už mi zbývalo jen pár kroků do cíle, když jsem zahlédl kousek od sebe postavu s dýkou v kápi. V poslední chvíli jsem ji chtěl srazit, když zazněl výstřel, či výstřely. Postava padla a já ucítil ohromující bolest v břiše (ano, drahá Freya by se měla naučit střílet, ten průstřel břicha si budu pamatovat). Ale těch pár kroků jsem ještě zvládl. Došel jsem do cíle, kde jsem bezvládný padl na zem.

Pak už nebylo nic. Chvíli. Pak přišla bolest, cítil jsem ošetření a obvazování mého zranění. A hlavně, cítil jsem, že nejsem sám.