Deník Johna Fitzgeralda

4. srpna 1939

Před několika dny se na nebi nad New Yorkem objevila německá vzducholoď Graf Zeppelin. Div současné techniky. Všude se o tom psalo, spousta lidí se přišla podívat na letiště, kde byla vzducholoď k zemi ukotvena.

Sám jsem to bral jen jako kuriozitu a pokus Německa zpropagovat svoje zájmy u nás ve státech. Vše se změnilo, když mi před pár dny přišla pozvánka na let, který se bude konat 4. srpna. Když jsem viděl, kolik běžně stojí let na palubě takového letadla, bylo mi jasné, že „lístek zdarma“ nebude jen tak. Postupně začaly prosakovat další informace, zdá se, že na vzducholoď byli pozváni lidé, o kterých se říká, že mají nevšední schopnosti. A tím nemyslím, že umí rychle běhat, tvrdě boxovat nebo skvěle vařit, Německu jde o paranormální jevy, telepatii, předpovídání minulosti či budoucnosti, čtení z lógru nebo z rozsypaných kostí. Ale proč já? Že by tomu, že moje výslechy jsou trošku jiné, někdo věřil? Ale zdálo se, že nemám, co ztratit.

Vše dostalo ještě trošku jiný nádech, když mi předevčírem dorazila další zpráva. Od Projektu Omega. Sakra. Udělali ze mě jejich agenta, aniž by mě někdo kontaktoval osobně. Pochybuji, že i kdybych se o Omegu dál nestaral, ona by se nestarala o mě. Každopádně Omega je „naše“ a vzducholoď a zájmy na ní „jejich“, takže zkusím zjistit, o co Němcům jde, to jsem chtěl udělat tak jako tak. A pak se uvidí.

V letištní hale nám bylo jasně řečeno, že na palubu nesmí žádné zbraně, ani předměty, které jsou schopné vyvolat oheň. To dávalo smysl, takže jsem celkem s klidnou hlavou odevzdal revolver i všechny náboje. Ve skupině zhruba dvaceti cestujících jsem viděl i několik známých tváří.

Po nalodění, mimochodem posádka a další personál tvoří na lodi jasnou většinu, jsem potkal novinářku Jodie Hobbsovou, no, že mě to překvapuje, ta nesmí nikde chybět. V krásné a docela velké jídelně spojené s vyhlídkami z boků lodi, jsme si dali whisky a já se vydal na obhlídku cestujících. Byla to krásná směs šarlatánů a (pravděpodobně) podvodníků, vydávajících své triky za zvláštní, tajemné schopnosti. Odtud nic nehrozilo. Zato od všudypřítomných mužů s kamennými výrazy stojícími kolem dveří a pečlivě pozorující všechny ostatní, už něco hrozit mohlo.

Mezi cestujícími jsem se čtyřmi dalšími poměrně brzy udělal skupinu, která, se zdálo, má stejné „poslání“ jako já, to jsem si pak i později potvrdil. Ctihodná setra Zhiva z Řádu jednoho zdroje se velmi zajímala o rozhovor se vzducholodí. Ano, zní to zvláštně, ale hlavní organizátor této akce Martin Shrerer i kapitán lodi nakonec souhlasili a naše skupinka (já, Zhiva, Jodie, Ilsa von Hause a inženýr Pascal Dassault–Curtiss) se dostala až do jedné motorové gondoly. Zhiva s motorem začala „rozmlouvat“ a dokonce i já jsem snad cítil jemné nuance v jeho chodu tak, jak na otázky reagoval. Zvláštní. Z „rozhovoru“ se potvrdilo podezření inženýra Dassault–Curtisse, že vzducholoď má pod břichem podivnou schránku obsahující něco „radioaktivního a nebezpečného“.

Při následujícím obědě jsem si potvrdil, že všichni z naší pětičlenné skupinky dostali podobný dopis od Omegy jako já. Další plán byl následující - Jodie se pokusí oslovit madam Emanuelu, další cestující na této lodi, která prý umí rozmlouvat s mrtvými (nebo s jejich duchy?), aby zkusila kontaktovat někoho, kdo případně na této vzducholodi zemřel a my zjistili, čemu se máme raději vyhnout; já se chtěl soustředit na Hannah Klussovou, Němku, která se tvářila jako další novinářka, ale ve skutečnosti je členkou německé tajné organizace Ahnenerbe a, podle mého, to na lodi celé vedla nebo tahala za spoustu nitek.

Ovšem různých zájmů zde bylo více. Ještě před obědem nám byla nabídnuta spolupráce při získávání informací pro Německou Říši a vzápětí mě šéf ochranky Pabst varoval před komunisty v řadách Němců na palubě této lodi. Velmi zvláštní.

Každopádně můj plán, že se ze slečny Klussové pokusím vymámit co nejvíce informací vzal záhy za své, protože jakmile jsem se zmínil o tom, že bychom snad, po „rozhovoru“ s motorem, mohli vzducholoď nasměrovat směrem k nějakému „paranormálnímu fenoménu“ (což byla v tu chvíli jen naše fabulace), přivolala Schrerera a pana Liebermanna, který, jak jsem z pozdějšího vývoje událostí pochopil, měl na vzducholodi velmi výrazné slovo, a soukromý rozhovor s Klussovou se tak nekonal. Tak možná někdy příště. Nicméně i tak nám to přineslo úspěch – víceméně sami nám nabídli návštěvu radiové místnosti, kde bychom pomocí jejich moderních citlivých přístrojů mohli směr lépe určit. A právě pod touto místností se měla nacházet ta zvláštní nebezpečná schránka. To už jsme byli opět všichni spolu včetně Jodie. Od madam Emanuely žádné informace nebylo možné získat, jen jsme si potvrdili, že je to podvodnice.

Radiová místnost byla plná přístrojů, kterým jsem ne úplně rozuměl, lady Ilsa a sestra Zhiva si nasadily sluchátka a poslouchaly zachytávané signály. My ostatní jen čekali, já se potichu bavil s inženýrem Dassault-Curtisem o německých nápisech kolem poklopu v podlaze. Podle nich a podle informací od radiových techniků jsme pochopili, že otevřít poklop by byla velká chyba, pravděpodobně se tam nachází citlivý přijímač radiových vln. Přímý kontakt s takovým přístrojem by mohl být životu nebezpečný.

Jak se ukázalo, dámy opravdu něco zaslechly! Prý si povídali s jakousi entitou zvanou Vědoucí, jejíž signál vycházel odněkud z kopců severně od města Danvers. Koordináty, které se technikovi ukázaly na jeho přístroji, jsem si zapamatoval. Vědoucí mluvili o dalším fenoménu pojmenovaném Duch sítě, zdá se, že jsou to „konkurenti“. Němci byli nadšeni naším výsledkem a je zcela nepochybné, že je zdroj toho podivného signálu bude zajímat. Poté se vzducholoď vrátila do New Yorku a my vystoupili.

Dnešek mi nedal spát. Jsou snad některé jevy, které jsem považoval za čistou fantazii, skutečné? Je tu s námi opravdu něco dalšího, co nás ovlivňuje, aniž bychom to tušili? Bez hledání odpovědi na tuto otázku asi nemohu klidně žít. Bohužel.