Dostali jsme za úkol prozkoumat továrnu na výrobu podivné chemické látky, kterou se před námi již jednou pokusila infiltrovat jiná skupina (viz. reporty z M12). Při dopravě na místo jsme se řídili jejími poznámkami. Po zdánlivě nekonečném kodrcání ruskými vlaky, při jejichž stavbě zřejmě nebylo počítáno s tím, že v nich budou jezdit lidské bytosti, a jejichž rychlost by ohromila leda tak šneka po chřipce, jsme se 5.7. dostali do ruského městečka Čusovaja. Následně jsme se chtěli dopravit do Stalinova, kde se měla ona továrna nacházet, ale nikdo, koho jsme se zeptali, Stalinovo neznal. Po vzoru předchozí skupiny jsme se tedy vydali do Ugolnyje, kde se A134 podařilo zjistit, kudy se máme vydat dál. Naneštěstí jsme byli konfrontováni dvěma členy NKVD, kteří si zapsali naše jména. A134 zjistil, že v blízkosti se nachází vesnička Stalinovo, ale ještě nedávno se jmenovala Kurčavovo. Jeden domorodý obyvatel nás zavezl po kolejích blíž. Dál už jsme museli po trati po svých, žádný vlak tam totiž nejezdí. Cestou do Stalinova jsme konfrontovali pouze jedno velké prase divoké a také podivný kruh v obilí s průměrem asi 50m. Také jsme zjistili, že naše kompasy nefungují. V Kurčavovu jsme strávili noc. Další den bylo přejmenováno na Stalinovo. Vlakem jsme se vydali dál (dbali jsme návodu předchozí skupiny, doporučuji neopakovat tuto chybu). Dojeli jsme do Kurčavova, které se prý ještě před měsícem jmenovalo Česnovaja. Za dvě hodiny jsme dorazili do Stalinova, ale jiného Stalinova, než ze kterého jsme vyjeli. Dál jsme se z důvodu rychlejších přesunů rozhodli jít pěšky. Dostali jsme se do Stalinova (překvapivě…) Opět jiného Stalinova, ačkoli se vesničky v této oblasti (Rusko) podobají jedna druhé jako vejce vejci. V tomto Stalinovu se nám podařilo objevit nákladní vlak s jakýmisi barely. Zatímco jsem byl uvnitř, někdo přišel a vagon zavřel. Následně jsme se rozjeli. Vlak byl rozhodně odlišný od těch předchozích. Už proto, že jel daleko, daleko rychleji. Vystoupil jsem si v jakémsi podivném podzemním komplexu plném barelů a vojáků, kteří je vykládali a nakládali. Vojáci na sobě měli uniformy se zlatým ozubeným kolem (proč na něj jen všude narážíme?) Popisky v komplexu byli v německém jazyce. Zatímco jsem se skryl, strhl se poplach a zanedlouho vojáci přivedli A104 a A134. A104 byl očividně zraněný. Sledoval jsem, jak je zamykají do nějakého skladiště, a neprodleně osvobodil. Vyšli jsme do vyššího patra (zřejmě správní patro). Podařilo se nám zajistit nějaké dokumenty. Pak už vojáci přišli na to, že jejich vězni uprchli, a spustili poplach. Unikli jsme přes jakousi tovární halu, kde se nacházela výrobní linka na látku, kterou plnili barely. Barelů bylo mnoho druhů, A104 se podařilo nabrat 3 vzorky. Venku jsme ukořistili lokomotivu s jedním vagonem, rozrazili bránu a plnou parou unikali. Ačkoli jsme brzy nabrali až „neruskou“ rychlost (A104 tvrdí 100 km/h), brzy nás doletělo jakési letadlo bez křídel s vrtulí k nebesům (A104 identifikoval jako vrtulník) a začalo po nás střílet. Naštěstí byl náš vagón vybaven kulometem. Když bylo o vrtulník postaráno, objevil se před námi protijedoucí vlak. Při objevení kulometu jsme zjistili, že i v našem vlaku se nachází vrtulník, a tak A104 bleskově nastartoval a odlétli jsme.

Do oblasti, ve které se továrna nachází, se lze lehce dostat. Najít továrnu je daleko těžší. Dostat se z oblasti, kde nefungují kompasy, všechny vesnice se jmenují Stalinovo a vlak z ní zřejmě nevyjíždí, je zřejmě jinak, než letecky, nemožné. Byly zajištěny dokumenty k pozdějšímu dozkoumání. Byly zajištěny tři vzorky neznámé látky vyráběné v továrně. V továrně pracuje jakási německá skupina se znakem zlatého ozubeného kola. Vyrábí neznámou látku. Kruh v obilí zřejmě vznikl rozprášením této látky z vrtulníku (vrtulník má zespoda speciální úchyt na barel). Zajištěn vrtulník německé výroby.

Je jasné, že vyráběná látka je použitelná v boji. Ale jak přesně? Zjistit více o skupině se znakem zlatého ozubeného kola (mimo jiné se objevuje například v M15).