Sedíce při svitu ruční svítilny sepisuji třesoucí se rukou těchto pár řádku. Ač přesvědčeným ateistou mám chuť drmolit slova modlitby. Už dlouhou dobu jsem byl přesvědčen, že mě už nic nemůže překvapit, nedej bože vystrašit, inu mýliti se, je lidské. A nyní k tomu, co se vlastně přihodilo.

Na popud telexových zpráv jsme se s El a novou členkou naší skupiny – slečnou Inuzukou – vydali do místní knihovny, kde prý knihovnice měla nějaký problém, který by zasloužil naši pozornost. Byli jsme mile uvítaní a slečna Eleanor náš dovedla do sklepa před zavřené masivní dveře, které knihovnici způsobovali neklidné spaní. Prý o nich do nedávné doby nevěděla, protože byly skryty masivním regálem s knihami, který prý sám spadnul a tím došlo k odhalení dveří.

Samotné dveře působí bytelným dojmem, zhotoveny jsou patrně z dubu, či nějakého podobně tvrdého dřeva pobité kovovým plátováním. Nemají žádnou klíčovou dírku ani kliku, jen bronzové táhlo. Co je ovšem nejzajímavější, je „zdobení“ kolem nich. Jejich okraj je popsán neznámým jazykem, který je vždy rozdělen pentagramem s jakýmsi symbolem vevnitř – viz zprávy od jiné skupiny a byli spatřeny i ve vyhořelém hotelu. Tyto pentagramy byly evidentně obnoveny před nedávnou dobou, dá se usuzovat, že se jedná o jakousi ochranu, možná varování, ale to je pouze pracovní hypotéza. Pokusy o běžné otevření dveří selhaly, k hrubé síle a násilí jsme se uchylovat nechtěli.

Po domluvě se slečnou knihovnicí jsme zde zůstali přes noc. Ještě jsem se prozřetelně vybavil feldflaškou s kvalitní lihovinou (kdo by čekal, že v takové díře mají slušnou vodku) a balíčkem cigaret (machorka to není, ale i to imperialistické kuřivo ujde). A pak už jen zbývalo počkat do setmění.

Při nástupu tmy jsme se, skrz nám již známé postupy, dostali do světa za hranou. Hned po vstupu do snového světa jsem svým „druhým sluchem“ zaslechl vysílání člověka, který mluvil o tom, že je unášen muži v autě a poté zachycen a táhnout pod hladinu velkým tvorem. Bohužel bylo to možno zaslechnout jen jednou a víc jsme zatím nezjistili.

Dveře zde ve snovém světe nekladli žádný odpor a bylo možno je otevřít. Vstup vedl na schodiště směřující kamsi dolů a do temnoty. Bohužel nebylo možno sejít po schodišti a zároveň nechat dveře otevřené, jakási síla nám v tom zabránila. Tedy jsem na dveře připevnil vzkaz pro nějakou další skupinu, kdybychom nevyvázli a zároveň jsem k tomu přiložil knihu s návodem, jak se dostat do snového světa. Poté jsme dveře zavřeli a sestoupili do hlubin.

V podzemí, které ve skutečnosti bylo pohřebištěm / katakombami, ve kterých bylo uskladněno spousta mrtvých, jsme se zdrželi možná hodinu, či dvě. Za ten relativně krátký čas jsme stihli propátrat nejspíše jen malou část tohoto podzemního komplexu. Hodně nás zdrželo poctivé mapování a snaha neztratit směr. Jak jsem již psal, bylo zde mnoho mrtvých, kteří vypadali jako by zde leželi již několik staletí. Našli jsme celkem tři druhy. První byli pohřbeni v jednoduchých rubáších ve výklencích zdí chodeb a místností. Druhým typem byli mrtví oděni do honosných rouch spolu s různými šperky, nejspíše z pravého zlata, ti už leželi na samostatných katafalcích a poslední druh byly postavy zabalené do plátna samostatně stojící na konci různých chodeb. Pak jsme nalezli ještě zavřený kamenný sarkofág, jehož víko bylo příliš těžké na jakoukoliv manipulaci.

Při průzkumu El napadlo se nahlas pomodlit, což nevím, zda byl dobrý tah. Ozvěnou se nám modlitba vracela a od té doby jsme začali slyšet podivné zvuky. Po nějakém čase, při návratu do již prozkoumaných míst, jsme s hrůzou zjistili, že někteří z mrtvých zmizeli. Kam jsme měli brzy zjistit. Zvuky se přibližovali naším směrem a my jsme se uchýlili ke schodům, abych měli jistou ústupovou cestu. Po nějaké době jsme je spatřili, mrtví se pomalu šouravým krokem blížili naším směrem. Když se El pokusila znovu pomodlit, tak klepali čelistmi v ozvěně jejího hlasu, ale stále se přibližovali. Již nebylo kam jít, jen po schodech nahoru. Děvčata stála u dveří a já jsem se ještě jako poslední stráž pokoušel o komunikaci. Ovšem když se první mrtvý přiblížil a natáhl ke mně práchnivou a smrdutou ruku, již jsem nevydržel a kopl ho do hrudi tak, že vzal směrem dolů další mrtvoly sebou. A pak jsem teprve zpanikařil. S hrůzným řevem jsem rozrazil své kolegyně a mlátil jsem v zoufalé snaze do dveří, které se nechtěli pohnout. Po snaze El mě uklidnit se mi konečně podařilo dveře otevřít.

Prošli jsme jimi, ale naše hrůza měla ještě pokračovat. Zjevili jsme se na malém ostrůvku v bažině, kousek od druhého ostrůvku se zvláštním bílým stromem. Co bylo horší, deset metrů od nás se na vodní hladině kroutilo jakési stvoření podobné obřímu hadu, který v tlamě držel bezvládné tělo. Vzal jsem do ruky brokovnici a v rychlém sledu jsem do tvora vysázel všech 7 střel. Bohužel, ač byl tvor zraněn, stále byl živ a nebezpečný, ale naštěstí muže, kterého držel v tlamě pustil. V tu chvíli se do akce zapojila naše japonská kolegyně. Skočila do vody a svým vějířem začala stvoření sekat, evidentně má podobnou školu jako náš čínský přítel. Tvora porcovala velmi zkušeně a jistě, bohužel se však nechala zaskočit a místo aby se vzdala své zbraně, tak se nechala sevřít hadovými čelistmi. Nakonec se ji podařilo ze sevření vyprostit.

Mezitím El vytáhla bezvědomého muže a po japonské akci i zraněnou Inuzuke. Já mezitím ještě, spíše na rozloučenou, vypálil do hada celý bubínek z mého revolveru. Bohužel bez většího účinku. Střely hadem prolétly jako by nic a potvora nám zmizela pod hladinou.

Pak došlo na ošetřování zraněných, kterého jsem se už nemohl zúčastnit, jelikož na mě dolehla tíha předchozích zážitků a skončil jsem jako třesoucí se troska.

Po troše času, který jsem potřeboval na uklidnění, jsme se vrátili do reálného světa a k našemu překvapení jsme se zjevili zpět v knihovně i s neznámým mužem, kterého jsme zachránili. Tím naše pátrání zatím končí. Je mi jasné, že se do podzemí budeme muset vypravit znovu, ale obávám se, že to mému, už tak nalomenému, psychickému zdraví rozhodně neprospěje a dříve, či později skončím jako slintající idiot v péči místního sanatoria.