10. července jsme se, Fate, Ward, a já, vydali prozkoumat malý ostrůvek u města na kraji bažiny. Před brodem jsme potkali jednoho z místních, Johna Merleta, který nám za malý obnos vyměnil holínky a rady pro cestování močálem - držet se přímo v řadě, první nese dlouhou tyč a testuje hloubku a bezpečnost, ostatní následují v jeho stopách.

Na druhou stranu jsme prošli bez problémů, okolo klubek mrtvých slimáků, stále žíravých a plných odporné nákazy. Na ostrově se nacházely dva domy, do menšího z nich vešel Merlet, větší se zdál opuštěný. Slyšeli jsme již dříve zvěsti, že rodiny mizí z Readingu beze slova, ale jak se ukázalo, tak některé město ve skutečnosti neopouští…

Do domu jsme vstoupili garáží, kde jsme našli auto v jezírku špinavé vody. Pan Ward se okamžitě pustil do práce na spravování vozidla, zatímco já s Fatem jsme pokračovali dovnitř. Bylo jasné, že celá rodina by asi těžko odešla z města bez svého automobilu, a už v kuchyni jsem silně pocítil přítomnost několika mrtvých.

Zápach smrti vycházel nejsilněji z druhého patra, tak jsme obezřetně vystoupali vzhůru. Hned v chodbě jsme našli první oběť, ukryté ve skříni bylo skrčené mrtvé tělo malého dítěte. Odhadem bylo v této pozici zanecháno alespoň měsíc když jsme ho našli, v pokročilém rozkladu. Od dalšího ohledání jsem byl vyrušen aktivitou v okolních pokojích.

Následovali jsme zvuk a našli v jedné místnosti další těla v několika zvláštních pozicích. Přistoupil jsem k nejbližšímu, stojícímu tělu zamotaném v těžkém závěsu, než jsem ho však rozmotal, závěs se strhl a i s tělem spadl na mě. Ve snaze vymotat se mi znatelně bránilo tělo vevnitř, a když jsem se od něj dostal a rozevřel látku která ho obalovala, potvrdilo se mě podezření, tělo bylo silně prorostlé a téměř kvetlo nezemskou plísní.

V té chvíli jsem uslyšel výstřely. Vyrazil jsem z pokoje, meč a láhev lihu v rukou, a našel Andrewa a další tělo, po kterém střílel. Mrtvá žena v bílém se nepřirozenou trhavou chůzí blížila k nám. Kulky z pistole ji pouze zpomalily a to ne o moc, a zapálený líh na jejím obličeji způsobil pouze povrchová zranění, vnitřní nákaza způsobující její pohyb vpřed zůstala nenarušená.

Ustoupili jsme zpět do pokoje s těly, kde nás ze zadu napadla další mrtvola. Andrew ji zadržel, zatímco já jsem zpomaloval tu ženu svým mečem. Ukázalo se, že sečná zranění nejsou mnohem účinnější než střelná, po čistém useknutí hlavy se tělo pohybovalo dál a po přesekání šlach na nohou přešlo k plazení, zatímco krev, která cákala a tekla všude kolem byla plná té beztvaré mutující nákazy.

Oba jsme spěšně opustili prostor skokem přes zmítající se tělo a vyběhli z domu, kde jsme našli Alwina bojujícího se slimáky z bahna garáže, kteří nebyli zasaženi chemickým únikem z továrny. Všichni tři jsme se přebrodili zpět do města…

Pokoj ve kterém jsme se ubytovali nebyl ani v nejmenším obyvatelný, byli jsme napadeni hordami štěnic, které jediný místní pavouk rozhodně nebyl schopen vylovit, a museli jsme odejít do tmy noci. Být majitel podniku Němcem, bral bych to za urážku, že toto hnízdo odporností od základů nevypálil.

Procházeli jsme Reading bezcílně, když jsme potkali jednoho z lokálních bezdomovců, který vyprosil od Andrewa štědrý příspěvek. Tak jako všechen otravný hmyz, řekl tento člověk svým přátelům o svém úlovku a brzy jsme byli obklíčení nemytými násilníky. Po krátké potyčce ve které došlo ke střelbě se až na jednoho lupiči rozutekli, zatímco ten poslední se za malý úplatek rozhodl s námi mluvit. Ptal jsem se ho na opuštěné domy, zda ví co se s lidmi děje a proč nevyužívá prostor a předmětů které tak zanechali. Odpověděl že lidé odjíždějí, ale do jejich domů nechodí kvůli lidem, kteří je hlídají… ne policii. Také mluvil o šerifovi Readingu, že jeho auto nejezdí na benzín, že je naprosto neslyšné, a on sám že je také tichý… Že nevíš když přijíždí než je příliš pozdě…

Rozešli jsme se s tím mužem a mířili pryč od místa přepadení, kde jsme nechali ležet tělo, po cestě jsme se setkali s policejní hlídkou, které jsme se mohli vyhnout lehce, nebýt Alwinova enthuziastického rozhodnutí jít s nimi mluvit, a poukázat na své skryté spoluagenty…. Podařilo se nám však, přes jeho snahu, přemluvit policisty aby nás nechali být. Brzy poté jsme potkali kočku.

Kočka přišla k nám a začala syčet, ne na nás ale za nás, směrem ke kanálu, že kterého se začala valit pěna. A to nebyl jediný, ze všech stran kolem nás vytékal ze dna tohoto prokletého města materiál, ruka prastarého který na nás upřel oko, hniloba a smrt z Arkhamského podzemí. Utíkali jsme klikatými ulicemi, pod rouškou tíživé nepřátelské tmy, známými místy která vedla pouze hlouběji do labyrintu, tam a zpět, když náhle jsme se otočili a stál tam muž.

Klobouk mu vrhal stín do tváře, skrývající vše krom rudě žhnoucího oka. Stál, s brokovnicí v ruce, přímo v naší cestě a jako by se kolem něj zastavil čas. Šerif přišel zjednat ve svém městě pořádek. Přikázal nám odejít, okamžitě, a vzkázat totéž všem agentům. Naše hledání, naše přítomnost, prý probudilo to, proti čemu on stojí, a přineslo do jeho města nebezpečí, které on nehodlá tolerovat. Přez všechno co mi o něm říkalo že nemůže být skutečný, že je to duch nebo přelud, bylo jasné že přede mnou stojí živý muž, a že jeho schopnost nás na místě zabít je taktéž skutečná. Souhlasili jsme s naším odjezdem, a tak náhle jako se objevil, byl šerif znovu pryč, před námi volná cesta… Cesta na první ranní vlak pryč z Readingu.