Telex (také Teletype neboli Dálnopis, zkráceně TTY) je telekomunikační zařízení umožňující bezobslužný datový přenos textových zpráv po speciálních nebo i telefonních linkách. Jeho princip umožňuje přijímat vysílání jedné stanice na neomezeném množství stanic přijímacích. První komerční nasazení dálnopisu bylo v Postal Telegraph Company v Bostonu a New Yorku v roce 1910. První veřejně dostupný a také komerčně významný přístroj vyrobený firmou Teletype Corporation (název vznikl přejmenováním sloučené Morkrum-Kleinschmidt Corporation) roku 1922 byl Teletype M12. Od roku 1935 je v Německu zaváděna komunikační síť Telex. Obdobné sítě jsou zaváděny i v jiných částech světa, jejich vzájemné propojení je možné transoceánskými telegrafními a telefonními kabely.

Telex Siement T100

Stolní verze T100

Dálnopis se používá například pro přenos zpráv pro zpravodajství – využívají jej zpravodajské agentury pro předávání zpráv mezi sebou a pro distribuci do jednotlivých redakcí. Svou vlastní stanici dálnopisu má každý významný podnik, nachází se na poštovních a telegrafních stanicích.

Telex původně znamenal zkratku z Teleprinter exchange service, tedy ve volném překladu služba veřejného dálnopisu. Stejné technické zázemí používá i síť Gentex, což je zkratka z General telegraph exchange, tedy síť pro předávání telegramů. Mezi těmito sítěmi existují přesná pravidla pro vzájemné spojení, například účastník z telexu nemá přístup na účastníka z Gentexu (hrozí podvržení telegramu, např. pro telegrafické poslání peněz). Technicky jsou buď obě sítě zcela oddělené a spravované samostatnými ústřednami, nebo v rámci jedné ústředny odděleny pomocí účastnických kategorií.

Dálnopis Hellschreiber je výsledkem práce dr. Rudolfa Hella, který ve firmě Siemens pracuje na zdokonalení telegrafního zapisovače. Díky tomu vznikl dálnopisný systém, který pro přenos jednotlivých znaků používá sled impulzů, které přímo odpovídají tvaru daného písmene. Díky tomu dálnopis HELL dokáže pracovat i v nepříznivých podmínkách kdy běžný dálnopis, spoléhající na přenos digitálního kódu vypisuje nesmysly. I při špatných podmínkách je na přijímací straně zaznamenán obrázek písmene, se kterým si lidská obsluha dokáže snadno poradit.

Princip přenosu dat spočívá v předávání 5-bitových slov pomocí impulzů na připojovací lince. Použitá abeceda (kódování) u dálnopisu se nazývá „Mezinárodní telegrafní abeceda č. 2“ (MTA-2).

Existují dva druhy připojení koncových zařízení: dvoudrátové připojení používá napětí 120 V mezi dvěma dráty. Impulsy na lince jsou tvořeny rozpojováním proudové smyčky s proudem 40 mA. Přijímač i vysílač stroje je zapojen v sérii. Druhou variantou je připojení přijímače a vysílače stroje samostatným vedením, tedy čtyřdrátově. Toto připojení používá napětí 60 V mezi vodiči a impulsy na lince jsou tvořeny reverzací polarity proudové smyčky 20 mA. Modulační rychlost je 50 Bd (čti baudů), čili délka impulsu je 20 ms, výjimkou je stop impuls dlouhý 1,5násobku délky, tedy 30 ms. (Rychlost přenosu je tak přibližně 7 znaků za sekundu.) Existují pokusy s dálnopisem s vyšší rychlostí, např. 200 Bd.

Vzhledem připomíná dálnopis psací stroj. Skládá se z klávesnice a tiskárny. U většiny dálnopisů probíhá kódování i dekódování na elektromechanickém principu. Stisknutá klávesa mechanicky sepne spínače, odpovídající jejímu binárnímu kódu, a malý motor postupně jednotlivé bity sejme a odešle. Podobně na základě přijímaného signálu nastaví motor přes soustavu vaček správné písmeno k vytištění. To je vytištěno podobně jako na elektrickém psacím stroji – úderem tzv. typu se znakem přes barvicí pásku. Moderní zařízení využívá i elektroniku a jednodušší mechanické zapojení.

Pro lepší využití linky se při běžném provozu obvykle nevysílá přímo z klávesnice, ale přístroj načítá data z předem připravených děrovaných šablon nebo z děrných pásek. Protože do 5 bitů není možné zakódovat všechny potřebné a požadované znaky (písmena, čísla, interpunkční znaménka atp.), používají se dva módy – abecední a číselně-znakový. Pro přepnutí mezi nimi se používá vyhrazené pětibitové slovo (speciální kombinace 5 přenášených bitů).

Výhodou dálnopisu je možnost rychlého přenosu textu v otevřené formě (tedy ne např. zakódovaného v telegrafní Morseově abecedě), což vyžaduje méně kvalifikovanou obsluhu a umožňuje přijatý text vytištěný na listu papíru prakticky okamžitě číst nebo dále zpracovávat. K propojení přístrojů dochází automaticky, obdobně jako u automatických telefonních ústředen. Mezi další přednosti systému patří především stálost provozu pro zpravodajství (rozpojovací impulzy na lince je možné poslouchat v libovolném počtu příjemců a od kteréhokoliv okamžiku) a také životaschopnost provozu i na nekvalitních linkách.

Nevýhodou dálnopisu jsou rozměry přístroje (T100 je velká železná bedna o velikosti asi tří psacích strojů a celkovou hmotností téměř 20 kg), značný provozní hluk a vysoká poruchovost – kromě několika drobných elektrických komponent je zařízení tvořeno elektromotorem na 220 V a jinak je vše řešeno mechanickými převody, šoupaty a vačkami.

Inženýři a technici organizace pracují na přenosném vysílači a přijímači, který v sobě kombinuje vlastnosti Hellschreiberu, šifrovacího stroje Enigma, a rádia, který by bylo možné přenášet v kufru a používat pomocí napojení na pole Teslových věží (s oscilátorem).