Když americké aktivistky vyhrály boj o volební právo, část z nich se vrhla na politiku. Prosazují tradiční hodnoty, víru, mravní čistotu. Náruč jim otevřel Ku Klux Klan a ony z něj svým aktivistickým tréninkem a mediálním umem udělaly masovou, efektivní organizaci. Násilnému rasismu dávají „přijatelnou“ tvář.

Jsou zkušenými organizátorkami, jsou chytré, mají vizi. Jsou konzervativní, a protože Ku Klux Klan jim otevřel dveře, byť ne nerozporně, aktivistky našly platformu. A ze sítě rasistických bojůvek udělaly dobře promazaný propagandistický stroj.

Zastrašování černochů, zapalování výhrůžných křížů, spanilé jízdy noční krajinou zpestřené rasově motivovaným násilím, vypalováním černošských kostelů a farem, lynčováním. Repertoár činnosti tajné organizace, která se skrývá za třípísmennou značkou KKK, vychází z ideologie nadvlády „jediné, správné, Bohem vyvolené“ bílé rasy, ze segregace jiných, „méněcenných“ ras. To vše je okořeněné odporem proti nebělošskému přistěhovalectví, antisemitismem, antikatolicismem.

Říkají si klanswomen a mají, stejně jako klansmeni, uniformy. I k aktivistkám rasistické a tmářské organizace patřila rouška přes obličej. Jinak však aktivistky vycítily, že Ku Klux Klan potřebuje civilnější image.

K tomu patří i teatrálnost. Bílé kápě a masky, tituly hodnostářů jako Velký čaroděj nebo Noční jestřáb, hra na konspiraci, tedy šifry a kódová označení, k tomu přísná a komplikovaná vnitřní hierarchie jednotlivých spolků. Liturgie klanových setkání trochu připomíná schůzky zednářů.

KKK prodělal několik fází. Jeho vznik byl neodlučně spjat se silným jižanským konfederačním sentimentem, měl sloužit k disciplinaci černochů, kteří se po Severem vyhrané občanské válce chtěli dobrat svých garantovaných občanských práv. Postupně nacházel uplatnění jako nástroj teroru namířeného proti politice republikánů, kteří podporovali černošské obyvatelstvo.

Na počátku 20. století to skončilo patem. Činnost KKK byla tehdy silně narušena a její regionální buňky rozbity díky práci federálních agentů, jenže KKK v podstatě dosáhl svého. Černoši, kteří chtěli volit, museli skládat zkoušky způsobilosti nebo platit volební daň, takže byli od podílu na moci efektivně odstaveni. Status černochů coby druhořadých obyvatel zůstal dál neoficiálně zakotven v právním řádu, segregace jela na plné obrátky.

Ostatně, hnutí za volební právo žen vycházelo z někdejšího hnutí za zrušení otroctví. Mnohé stoupenkyně ženských práv se k reformním aktivitám dostaly skrze abolicionistické prostředí.

Boj proti diskriminaci černochů i žen šel ruku v ruce pro organizátorky, jako byly Lucretia Mottová, Elizabeth Cady Stantonová, Lucy Stone, Julia Ward Hove, Abby Kelley. Carrie Chapman Cattová se kromě boje za rovnoprávnost snažila o zmírnění imigračních zákonů tak, aby Ameriku otevřely židovským uprchlíkům utíkajícím před Hitlerem.

Jenže pak přišla Světová válka a situace se rychle změnila.

Černoši, kteří se najednou americkému státu hodili a s nimiž začal rázem počítat národní průmysl i válečné úsilí, začali zvedat hlavy. Za svou oběť pro národ očekávali alespoň minimální uznání, zrovnoprávnění. A to se klansmenům nelíbilo. V poválečných dvacátých letech tak Ku Klux Klan zažíval novou etapu růstu.

Ponechal si insignie původního rasistického spolku, ale po nepříjemných zkušenostech s federálními agenty přidal ony konspirativní prvky. Ze své naivní podoby vyrostl do sofistikované a dobře fungující organizace. S promyšleným politickým programem zaměřeným na amerického bílého voliče, s propracovanou mediální taktikou a kvalitním marketingem. A také s dobrým financováním.

Co za takovou razantní změnou stálo? Jak se z regionálních rasistických bojůvek mohla stát celonárodní organizace s pobočkami ve všech 46 pevninských státech americké federace čítající šest milionů registrovaných členů a 15 milionů příspěvky platících sympatizantů, čekatelů na členství? Došlo k tomu díky zapojení žen.

Po dlouhá léta byly americké ženy takříkajíc na jedné lodi s černochy. Upozaděné, utlačované, bez možnosti vyjádřit svůj názor. Jenže když v červnu 1919 Kongresem konečně s úspěchem prošel návrh na udělení volebního práva ženám, dostalo tím feministické hnutí sufražetek paradoxně destruktivní zásah.

Jejich agenda se po celou dobu k onomu bodu upírala, jenže po jeho dosažení rázem zmizela původní soudržnost hnutí. Sufražetky ztratily své hlavní společné téma, staly se nejednotné v tom, za co budou dál bojovat. Nemalá část z nich vycítila nový cíl vlastní politické realizace: udělají ze Spojených států amerických „lepší místo pro život“.

A to často, a pro mnohé překvapivě, znamenalo velmi konzervativní pojetí života: Boj za umírněnost chování, přiměřenost oděvů, střízlivost ducha i abstinenci. Propagaci křesťanských hodnot a vzdělávání, zdraví žen a dětí, modely tradiční „vyvážené“ rodiny. A protože už disponovaly volebním právem, musel je i tradiční konzervativní mužský svět respektovat.

Tradiční politická hnutí však o ženy s názorem neměla valný zájem, čehož se brzy chytli populisté, kteří byli vděční za jakýkoli hlas podporující jejich vlastní kandidáty. Hnutí za práva žen byla přitom dost silná ve státech Indiana, Iowa, Nebraska a Oregon, tedy v oblastech, v nichž měly výrazné zastoupení pobočky Ku Klux Klanu.

Brzy došlo k názorovému propojení. Rodina vystavěná na křesťanských, konkrétněji protestantských hodnotách? Téma, na němž se sešli ženské spolky i klansmeni. Vzdělání a zdraví dětí? Pochopitelně, když nejde o děti barevných. Prohibice a abstinence? I tato témata jsou v souladu s náboženskými hodnotami a dají se manipulátorsky naroubovat na údajný mravní a duševní úpadek „zaostalých negrů“. Segregované školy, veřejná doprava? I to se povedlo dát v podání konzervativních ženských spolků do souvislosti s lepší a čistou Amerikou.

O tom všem vedly bigotní ženské aktivistky celospolečenskou debatu.

Ženské angažmá, byť v organizaci nebylo přijato bez nesouladu, Ku Klux Klan posílilo. Adaptované sufražetky uměly všechno to, čeho by rasističtí zakuklenci nebyli při nejlepší vůli nikdy schopni. Ženy oceňovaly, že se mohou politicky realizovat, a brzy převzaly celou vnější agendu KKK na sebe.

Vytvořily „rasismus s nevinnou tváří“. Jak? Uměly odborně přednášet i pronášet zapálené projevy ke sroceným davům, dokázaly skvěle organizovat schůze, setkání a nejrůznější průvody a pochody. V právní legislativě a lobbování se orientovaly ještě z dob bojů za své volební právo lépe než jižanští senátoři. Uměly tisknout letáky, distribuovat tiskoviny. Co víc, dokázaly psát velmi chytlavé texty, z nichž na první pohled nečpěl průhledný rasismus a nenávist, ale spíše ideály lepšího světa, morálně silnější Ameriky. Vždyť jedna z čelných ženských postav Ku Klux Klanu Mary Elizabeth Tylerová byla skvostnou profesionálkou z oblasti public relations.

Poselství Ku Klux Klanu formulované jeho ženskými aktivistkami zasáhlo mnohem širší publikum. Na první pohled nenásilné zpracování vedlo k tomu, že slovům Ku Klux Klanu naslouchalo stále více lidí.

Velká liga protestanských žen (GLPW), Hnutí bílých protestantských žen (WAP), Dámy neviditelného impéria (LOTIE), Jižanské sdružení veřejnosti (SPA), to jsou jen některé z ženských organizací ideologicky propojené s Ku Klux Klanem. Ženy cítily účast na veřejné politice jako svou novou občanskou povinnost a Ku Klux Klan jim maximálně vyšel vstříc. Změna to byla revoluční.

Zatímco největším literárním počinem klansmenů bylo malování vulgarit a výhrůžek vápnem na ohrady černošských ghett, ženy v redakci časopisu Searchlight nabízely hospodyňkám recepty na vynikající koláč. Na delikatesu, kterou dokážou rychle upéci, jen co se vrátí domů ze schůze Ženské aliance. A pro níž použijí suroviny pocházející výhradně od bílých farmářů, jichž se nedotkla „vždycky špinavá ruka černocha“.

Tucty klansmenů v Kentucky, Západní Virginii nebo Michiganu se nebyly schopné domluvit, kdy zase vyrazí na další „Jízdu duchů“. Ženy dokázaly bez problémů zorganizovat zahradní slavnost pro pět tisíc lidí. Samozřejmě, bílých lidí.

V roce 1923 vznikla v Arkansasu nová centrální organizace WKKK, tedy Women of the Ku Klux Klan sdružující a zaštiťující všechny předchozí ženské spolky. Dílem i proto, aby vytvořila jasnou protiváhu stále ještě mužskému Ku Klux Klanu. Americké ženské hnutí to uvítalo. Organizace WKKK získala v rekordním čase půl milionu aktivních členek a zhruba milion dalších přihlášek od čekatelek.

Zpravidla přitom nešlo o manželky registrovaných klansmenů, ale o, řekněme, nezávislé ženy hledající své uplatnění. A byly to právě tyto ženy, které své muže přiměly k tomu, aby nepodléhali politické letargii a zapojili se, jako správní chlapi, do činnosti partnerské KKK. I na vrcholu oné vlny tvořily ženy jen šestinu Ku Klux Klanu, ale zato šestinu zdaleka nejaktivnější kontrolující veškeré vnější public relations celé organizace. Jeho „něžnější a morálnější“ tvář.

Také řídily finance. Získávaly totiž podíl z každé prodané tiskoviny, měly procenta ze zisku každé sbírky, z každého průvodu. To byly ostatně aktivity, které v rámci Ku Klux Klanu zařizovaly jen ony. Dostávaly jeden až čtyři dolary za každou podanou přihlášku o členství. Zajišťovaly kompletní servis akcí, ale také drobné nezbytnosti, například šití oněch bílých hábitů, které si, s patřičnou přirážkou, musí pořídit každý nový člen.

Které ženy za Ku Klux Klanem stojí? Například Alma Bridwell Whiteová, která se sice nestala oficiální členkou, ale svůj zápal pro správnou věc neskrývá. Je vůbec první ženou v USA, která se stala biskupkou církve. Napsala 35 knih, proti kterým je Hitlerův Mein Kampf čtení pro děti. Založila 52 kostelů, dvě rozhlasové stanice, sedm náboženských seminářů a desítku redakcí. Podnikatelský talent jí rozhodně nechybí a program mužského Ku Klux Klanu nazývá „málo intenzivním“.

Je tu Aimee Semple McPhersonová, která dokázala perfektně zužitkovat sílu nových médií a zmobilizovat pro obranu víry desítky tisíc lidí.

Zapomenout nesmíme ani na již zmíněnou Mary Elizabeth Tylerovou, která se z nesmiřitelné bojovnice za práva žen rychle přeorientovala na obránkyni konzervativních hodnot. Stala se hlavní redaktorkou produkce klanových tiskovin, byla to právě ona, kdo probudil rasistické sdružení k životu. Program? Tradiční rodina, abstinence a zdravé děti.

Na tradiční hodnoty sázela i Daisy Douglas Barrová. Uvnitř WKKK se propracovala na post Císařovny se zlatou maskou a svou oblast působnosti našla mezi válečnými veterány, v boji proti korupci a prostituci. Za tím samozřejmě následovala salva vypálená proti nositelům nepravostí moderního světa, například proti zhýralým černochům. Její cíl? Sdružení všech bílých protestanských žen starších 18 let pod hlavičkou WKKK. A dařilo se jí to. Za jednu sezonu dokázala získat přihlášky 125 tisíc žen z Indiany, čímž se jí povedlo to, co tamnímu mužskému Ku Klux Klanu za dvacet let.

Ženy, které věděly jak na občanský aktivismus, dokázaly vytvořit z Ku Klux Klanu v rekordním čase dočista jinou, prominentní organizaci.