Toto je starší verze dokumentu!

---

Před slastným odpočinkem v luxusu a přepychu drahého hotelového pokoje jsme se rozhodli, že se ještě podíváme po lidech navštěvujících klub, který Jacob označil jako možný úkryt okultistů. Jacob mimochodem při své procházce zmizel a již se neobjevil. Kdo ví, co se stalo, možná ho sežraly jeho okultní potvory, které uměl přivolávat.

Nějakou dobu jsme čekali, až se objevil menší obtloustlý mužík s doutníkem, kterého vyzvedla luxusní limuzína pouze s řidičem. Žádná ochranka, tedy vhodný objekt našeho zájmu. Sledovali jsme ho naším vozem až do nóbl čtvrti, ve které se nacházel jeho dům. Dle štítku na poštovní schránce mělo jít o jakéhosi pana Caina. Nenapadlo nás nic lepšího než ho rovnou zkusit oslovit. Na mé volání se k bráně přišoural řidič a světe div se panu Cainovi předal vzkaz, a dokonce nám na příští den domluvil schůzku. Zázrak, někdo s námi je ochoten jen tak mluvit.

Příštího rána po výborné noci v prachovém peří se sklenkou kvalitního koňaku, se vydáváme do kanceláře pana Caina, který vykonává úřad radního. Po příjezdu jsme byli nasměrováni přímo do kanceláře, kde jsme byli překvapivě slušně uvítání a usazeni. Po první odtažitosti a klasických dotazech, co jsme, kdo jsme a co chceme, se představuji jako Zoltan Kerezsky. A toto jméno otevírá mysl a ústa pana radního.

Dozvěděli jsme se, že mu nejsem neznámý, a dokonce se ptal, kde mám Číňana a kazatele. Zajímavé, kdo by byl řekl, že už jsme tak známí a slavní. Jelikož jsem upřímný a slušný člověk, který nerad lže, tak jsem mu vysypal víceméně vše, co vím. Hlavně co se týká nákazy, událostí v Barré a Readingu apod. Doufal jsem, že by s tím z pozice radního mohl alespoň trochu něco dělat. Nakonec jsem ho snad alespoň z části přesvědčil a máme se prý za nějaký čas ozvat a uvidíme, zda podnikl nějaké kroky.

Další věcí našeho vyzvídání bylo, zda je členem nějaké okultní lóže. Urazil se a jak prý nás taková blbost napadla. Ovšem v reakci na můj původ, prohlásil, že četl knihy Brama Stockera a jelikož pocházím z té tramtárie v Evropě a jsem prý divný, tak jsem upír. Na mé námitky, že Maďarsko, potažmo Uhry, nejsou Rumunsko a jeho Transylvánie, odvětil, že nevidí rozdíl a klidně mohu být Uherským upírem. A pro klid jeho duše mě pozval na nějakou divnou pálenku s česnekem. Celkem dobré pití, ale k jeho zklamání jsem neshořel ani neotekl.

Nakonec nám dal kontakt na jistého Vincenta Leeho, lékaře, který by měl mít informace o nakažených a nějaké i léčil a co je nejlepší, prý by mohl vědět i něco okultistech a jejich lóži. S díky jsme se nechali vyprovodit a vyrazili na další cestu.

Našim cílem byl pan doktor Lee. Celkem sympatický člověk, který nás víceméně přátelsky uvítal a byl ochoten se bavit. Když zjistil, že znám doktora Woodse, tak se sám začal zajímat a ptát se. Opravdu ví o problému s nákazou, měl možnost léčit 12 pacientů, ze kterých přežil pouze jeden, prý nějaký námořník (jméno jsme na konec zjistili – Sylas March, bohužel v současné době na moři), ostatní nemoci podlehli. Zjistil, že když se jedná pouze o potřísnění kůže, tak je velmi slušná šance na záchranu, pomoci může alkohol, popř. jiné organické rozpouštědlo. Ovšem ve chvíli, kdy se plíseň dostane do vnitřního organismu a proroste dovnitř, tak nemůže nic dělat a změna je pouze otázkou času. Jeho pacienti jsou lidé, kteří si péči mohou dovolit, nebo jeho známí. Tedy v tomto případě žádní chudí negři a podobná spodina. Takže problém začíná být větší. Ptali jsme se ho i Zlatý úsvit a tu divnou bandu vyvolávačů, čarodějů a jim podobné verbeže. Dostali jsme tip na jistého Lukase Robinsona (alias mistra Luka), prý velmi významná osoba v rámci hierarchie lóže. A dokonce znal i jeho adresu, s tím že nám nejspíš nebude nic platná, protože může trvat roky, než se uráčí nás přijmout.

Nedali jsme se odradit a za mistrem Lukem vyrazili. Otevřela nám divná služebná a po přemlouvání nás uvedla dovnitř do salónku, kde jsme měli počkat, že nás mistr přijme. Nabídla nám nějaké občerstvení a ten vůl Tomas začal vykládat, že je můj služebník, spolu jsme připluli na lodi z Evropy a že jeho pán si přeje lidskou krev. Což by byla výborná legrace, kdyby mi baba po deseti minutách nepřinesla pohár naplněný krví. Vzhledem k tomu, že nebyla sražena, tak nejspíše čerstvou. Jestli byla lidská jsem už nedokázal poznat. Ale odlil jsem ji do své feldflašky, takže stále je šance to zjistit, kdybychom o to měli zájem. Ostatním donesla čaj, nejspíše s nějakou drogou.

Čekali jsme skoro hodinu a pak se zpoza závěsu vynořil sám mistr Luke. Už od pohledu blázen par excelence. Oči mu pluli na opiové vlně a jeho pohyby svědčili o tom, že to s dýmkou malinko přehání.

Rozhovor s ním byl sice zajímavý, ale jestli užitečný to bych asi úplně neřekl. Mohli jsme se ptát a pak mu odpovídat, taková víceméně dětská hra se slovy. Dozvěděli jsme se o životních cyklech, kdy je třeba umřít a dosáhnout vyššího poznání, prý jsem hybatelem dalšího dění a nejspíše přinesu zkázu, protože jsem klíč, který bude využit k otevření brány. A že Will (ten vyvolávač v negří čtvrti, který mě chtěl píchnout dýkou) byl slabý blázen a vyvolání krále ve žlutém nezvládl – mimochodem to je prý nějaký bestie z jiné dimenze, démon, či něco podobného, nazýval ho nějakým prastarým názvem, ale ten jsem bohužel zapomněl. On prý do ničeho zasahovat nebude, že je jen pozorovatel, jelikož je na mnohem vyšší sféře uvědomění, tak ho naše malicherné plahočení neovlivňuje. Prostě magor. Nakonec se rozloučil a odšoural se do nitra svého brlohu.

Služebná nás už chtěla vyhodit a nedala se nijak přesvědčit, že ještě na odchodu nejsme. Jenže já chtěl ještě vidět, co pán domu ukrývá ve svých skrýších. A nenapadlo mě nic lepšího než babu zezadu trochu přidusit. Bohužel měla nějakou slabou konstituci a sice padla do mdlob, jak jsem plánoval, ale k tomu přestávala dýchat, a i jinak nevypadala moc dobře. Naštěstí ji Freya začala poskytovat první pomoc a my s Tomasem mohli proniknout do nitra domu.

Po drobných peripetiích se zámkem na dveřích jsme se dostali do knihovny a malého depozitáře. Zaujal mě tam svitek s výjevy, které byly velmi podobné tomu, co jsem viděl v Arkhamu a pak nějaká rituální dýka. Zabavil jsem obojí. Nakonec jsme se dostali do pokoje mistra Luka, který byl tak omámený opiem, že nás vůbec neregistroval. U něj jsme našli knihu zaklínadel a kouzel, vzal jsem ji taky, co kdyby se někdy hodila.

Freya naštěstí zvládla zachránit služebnou, díky bohu. Zabít nevinného člověka bych si vyčítal. Snažil jsem se ji namluvit, že se ji udělalo zle a upadla, bohužel mi nevěřila a začala Freyu přesvědčovat, ať s námi přeruší veškeré styky, že ona jediná není zlá, ale my zplozenci temnoty ji stáhneme sebou.

Nakonec jsme zajeli na univerzitu za odborníky na staré jazyky a písemnosti. Jeden nám řekl, že svitek bohužel není prastarý, ale nějaké novum, napsané maximálně před dvě stě lety a psán nějakým uměle vytvořeným magickým jazykem, ale dal nám tip na jeho kolegu, prý blázna a že si budeme velmi dobře rozumět. Kolega nás přijal celkem vlídně, do doby, než jsem se rozpovídal a začal mu ukazovat, co vše nosím po kapsách. Prý jsem chodící zhouba, klíč, který otevře bránu a způsobí zkázu světa. Ten svitek je prý nějaké mocné kouzlo, které může způsobit újmu jiné lidské bytosti. Kniha je prý manuál, jak začít kouzlit a provádět obřady. Ještě jsem se mu zmínil o mé cestě po žluté spirále a vyvolání něčeho divného. A kombinace já, svitek, kniha a krále ve žlutém je prý konec světa, jak ho známe. Když jsem mu ještě ukázal ten vesmírný kámen, tak chudák málem spáchal sebevraždu jako ten nebožák, co hledal Arkham.

Ještě jsem se zeptal, co s tím můžu udělat, jestli si mám tedy v klidu ustřelit hlavu pro dobro lidstva, tak prý to už ničemu nepomůže. Jediné rozumné řešení je prý si v klidu sednout a v žádném případě se do ničeho nemíchat. Lidé tady mají nervy nadranc, chtělo by to občas vyjít ven a dát si sklenku. A že bych se měl posadit a nechat všechno být? Tak to určitě.

Takže jsem se dozvěděl, že jsem upír, král ve žlutém, klíč a zkáza lidstva. Krása, hned se cítím mnohem lépe a mám mnohem větší chuť do života.