• Datum narození: 30. dubna 1919
• Místo narození: Liberec
• Národnost: Česká
• Státní příslušnost: Československo
• Stav: svobodná
• Náboženství: Římskokatolické

170 cm, 68 kg, kulatý obličej se souměrnými rysy, světle pihovaté tváře, velké, daleko od sebe posazené zelené oči, zrzavé vlnité vlasy dlouhé do poloviny zad, většinou spletené do dvou copů. Nemaluje se a nesnáší podpatky.

Na veřejnosti - správně vychovaná dáma s korektním, kultivovaným a vstřícným vystupováním.

V soukromí - dosti živý temperament, impulzivnost, nenechá si jen tak něco líbit. Feministka z nutnosti. Celkem přátelská.

Dobře se vyzná v zoologii (opravdový odborník) a ani v botanice to s ní není špatné (samostudiem se dobrala k téměř odbornému zvládnutí). Ví toho dost i o etologii zvířat a veterině.

Výjimečně dobře si rozumí se zvířaty. Dovede je snadno vycvičit, přesvědčit je, aby udělala, co chce ona. Také lépe než ostatní dovede poznat, v jakém zdravotním i psychickém stavu se zvíře nachází. Například, když do ZOO v Tróji přebírali lvy, zprvu nechtěli k sobě pustit žádného ošetřovatele a nechtěli žrát. Po dvou dnech Juditina působení ale „zkrotli“.

Někdy se ale chová k lidem plaše, že skoro zvíře může připomínat. Dovedou ji vyděsit zvuky tramvaje, třebaže už je zná po několik let a teoreticky by na ně měla být dávno zvyklá a nevnímat je vůbec.

Nízká dovednost jednání s lidmi, jednání spíš intuitivní a instinktivní, problémy se společenskou integrací, neustále ve stresu kvůli přehnaným nárokům na sebe i okolí. Rodiče navštěvuje pravidelně a má je ráda, ale nechce být na nich závislá. Partnera si zatím nenašla. Z přátel má hlavně jednu ze spolužaček, Marii Červenkovou, která učí na Lyceu Minerva, kde Judita vystudovala.

Liberecká měšťanka (6-12 let), Pražské lyceum Minerva (12 - 18 let)

Ošetřovatelka zvířat v ZOO Trója

• MuDr. Jaroslav Mach - rodinný lékař
• Marie Červenková - velmi dobrá přítelkyně, profesorka biologie a chemie na lyceu Minerva
• Slavomír Skalský - spolupracovník, dobrý přítel
• profesor Milan Janda - ředitel ZOO

• Petr Birke - otec, člen Ornitologického spolku, učitel na Liberecké měšťance (přírodopis, latina a německý jazyk)
• Jitka Birkeová - matka, květinářka
• Magdalena Jandová - manželka ředitele ZOO
• Petr Komárek - domovník

Judita Birkeová se narodila 30. dubna léta páně 1919 v Liberci. Jejím otcem je Petr Birke, člen Ornitologického spolku, který ve spolupráci s mnoha dalšími roku 1919 založil Malou zoologickou zahradu. Jinak pracoval jako učitel na Liberecké měšťance, učil přírodopis, latinu a německý jazyk. První světovou válku strávil doma, z části kvůli svému povolání a také kvůli handicapu, který si přinesl z dětství – měl nehodu, zlomil si nohu, která mu špatně srostla a kvůli níž teď kulhá.

Její matka pracovala v květinářství svého otce. Byla to vzdělaná dáma, kterou otec, nemaje syna, poslal do pražského soukromého gymnázia jménem Minerva. Byla to ona, která dívce vštípila velký zájem o vzdělání, a tak, když malé Juditě bylo dvanáct let, musela opustit rodné město. V Praze, kde bydlela u matčiných příbuzných, se jí zpočátku velmi stýskalo po kamarádech i po zoologické zahradě, kde byla málem častěji, než doma. Když ji ale nejhorší stesk přešel, zlepšily se její školní výsledky i situace. Našla si nové kamarády. Když pak jednoho dne se třídou v rámci výuky zavítali do vznikající zoologické zahrady, změnilo to Juditin život. Začala se zajímat o zvířata a o vše, co s nimi souviselo. Stala se brzy nejlepší studentkou v ročníku a odmaturovala v roce 1937 s vyznamenáním – a s už také jistým místem ve formující se Pražské zoologické zahradě. Krom vynikajícího vzdělání, na kterém zapracovali jak hodiny nad encyklopediemi, profesoři z gymnázia i dívčin otec, se brzy ukázalo, že dívka má zvláštní talent pro zacházení se zvířaty. Problémoví chovanci zahrady, s nimiž nic nepořídili ani zřízenci, se vůči dívce sice zpočátku chovali agresivně, stejně jako k ostatním, ale po hodině s ní byli krotcí jak beránci. Jako by se do nich dokázala vcítit a najít strunu, na kterou má zahrát, aby si s nimi rozuměla.

V současné době se připravuje na splnění svého snu o expedici do exotických krajin, studuje alespoň poznatky jiných, hlavně co se týče znalosti botaniky, ve které je slabší. Studuje i mnohé z cestopisů těch, které už Afriku nebo jiné cizí kraje navštívili, aby se poučila o tamních kulturách. Nebydlí už u otcových příbuzných, ale v prvním patře Jandovy vily, aby dohlížela na zvířata, umístěná provizorně v jejím přízemí a části zahrady.

Občas, když se vyskytne několik dní vlna, vrací se domů a pak jezdí po výletech – do Českého ráje, do Krkonoš nebo Jizerek, kde má několik svých oblíbených zákoutí. Vůbec neváhá cestovat sama. Nedávno si pořídila Peruna, černého německého ovčáka, který se brzy stal jejím věrným strážcem a ochráncem. Výborně si s ním rozumí až na jednu věc. Kdykoliv se objevil nějaký nápadník, začal žárlit.

Zatím to Judita řeší domluvou, popřípadě plácnutím, ale jestli se to brzy nezmění, bude muset asi přikročit k razantnější metodě.

Judita je živá, zvídavá dívka, s jemným, trošku jízlivým smyslem pro humor. Málokdy pokazí nějakou srandu – a když se tak stane, je to z důvodu obav, že žert někomu ublíží. Neustále se vzdělává, kde může, a sní o tom, že se jednoho, snad ne moc vzdáleného dne vydá do Afriky, nebo jiných exotických zemí, poznávat tamější faunu i flóru, aby pak o některé její exempláře obohatila pražskou zoologickou zahradu. Rozhodně nezahálí. Ve chvílích volna, kdy ji omrzí i zoologie nebo botanika s cestopisy, si ráda zajde na Petřín, prostě si jen poslechnout promenádní koncert nebo ptactvo, štěbetající v korunách stromů.

S opačným pohlavím vychází celkem dobře, dokud nejde o práci. Tam už si prošla spoustou drobných i větších konfliktů, aby si vydobyla respekt svých mužských kolegů. V práci se proto chová poněkud přísně a odtažitě, je stále ve střehu, aby ji pánové nenachytali při nějaké, byť maličké chyby – což ji vyčerpává, protože při své citlivosti konflikty nemá ráda a když to jde, snaží se jim vyhnout. Zpočátku proto měla mnohokrát chuť odtamtud utéct, ale několikeré návštěvy otce a nesčetná korespondence s ním, kde ji povzbuzoval, jí vracely chuť a sílu bojovat o své místo. Je vlastně feministkou z donucení.

Nemá moc ráda papírování, raději pracuje v terénu, přímo se zvířaty.

Nemá mnoho přátel, ale ty, které si získala, stojí za to. Jedním z nich je Slavomír Skalský – kolega v ZOO, dalším je profesor Janda i s jeho chotí, u nichž teď bydlí, a Marie Červenková, spolužačka, která se stala nejmladší profesorkou na gymnáziu, které spolu obě absolvovaly.

Judita je vlastenec, ale nedává to nijak okázale najevo. Víc si cení toho, když má před sebou dobrého člověka, než dobrého Čecha. Když ale narazí na Pražáky, o kterých ví, že umí česky, kdykoliv s ní začnou německý hovor, odpovídá česky. Dbá na to, aby se vyjadřovala spisovně ve všech jazycích, které se naučila, včetně češtiny (ovládá latinu, němčinu, angličtinu a francouzštinu).

Vaří si obvykle sama, typická česká jídla, ale jí střídmě, takže postavu má vcelku štíhlou. Nebojí se ale experimentovat, a tak tu a tam, když je příležitost, ochutná i nějaké to exotické jídlo, když se trochu rozšoupnou s Maruškou.

Spolu s ní chodí do divadla, nebo také hrát tenis.

Doma si až pedantsky udržuje pořádek (což jí nedělá problémy, nemá mnoho svých věcí), a kdykoliv někdo přijde k ní na návštěvu, vždy má pro něho uchystaný černý nebo bylinkový čaj a nějaký ten mls k němu. Pije jen příležitostně a spíš pro chuť, nehledá v alkoholu řešení svých problémů, ani odvahu. Je věřící (opět to ale nedává nějak okázale najevo), a do kostela chodí každou druhou neděli. Ve Sv. Františkovi z Assisi vidí svůj vzor.

Sleduje kromě kulturního dění i politiku a znepokojuje ji, co se v poslední děje ve vztazích s Německem i doma s lidmi. Obává se růstu radikality a nerada vidí antisemitské projevy (její kamarádka Marie Červenková je Židovka). Bojí se, že rozpory mocných brzy přerostou ve válku a také jí dělají starosti události, které se nedávno staly ve Španělsku. Neví, co proti tomu dělat, a tak se snaží alespoň mírnit vyostřené vztahy mezi lidmi. Pokud má z něčeho strach, je to bezmoc, lhostejnost lidí okolo nebo krutost. Také s obavami sleduje, jak se od ní odvracejí dřívější dobří známí jen kvůli tomu, že se přátelí s Židovkou. Bojí se také opilců, nebo, lépe řečeno, se jich štítí.

Když jí je nejhůř, utíká ke svým zvířecím svěřencům. Nejraději má starou vlčici Lottu a lva Ctirada.

Judita je středně vysoká, štíhlá dívka, která brzy oslaví své dvacetiny. Její obličej je souměrný, s jemnými rysy. Rámují jej rusé vlnité vlasy, dlouhé do poloviny zad (a často spletené do dvou nebo jednoho copu nebo drdolu). Na svět se dívá zelenýma očima. Tváře má od pobytu venku zdravě růžové a červeň jejích rtů, svědčí o její vitalitě. Pleť má světlou, na tváři a nose posetou zlatavými pihami, které mizí pod opálením, kterému se Judita nevyhýbá. Když si vyhrne rukávy nebo nohavice, je vidět, že je uvyklá na pořádnou práci.

Je-li v práci, chodí v hnědé, kalhotové sukni z podčesaného lnu, v bílé dámské košili a hnědé, kožené vestě. V chladnějším období se k tomu přidává krátký kabát ze světlé kůže s teplou podšívkou. Na nohou má pevné, kožené boty, připomínající jezdecké.

Mimo práci se obléká do zelených nebo vínových šatů, které jí ladí s vlasy. Pokud se tomu lze vyhnout, nosí boty bez podpatků - ty přímo z duše nenávidí. Nemaluje se, zčásti proto, že to neumí, zčásti také proto, že je přesvědčená, že se to k ní nehodí.