Kodaň, 12. 5. 1938
Milý Hansi,
doufám, že Tě tento dopis zastihne co nejdříve - v posledních několika dnech jsem já i rodiče byli svědky nepříjemných událostí, které měly za následek nejen náš urychlený odjezd do Dánska, ale zejména také vylidnění našeho rodného města. Nyní čekáme na přidělení povolení k trvalému pobytu – do Německa se už nevrátíme. Otec Ti vzkazuje, že se k nám máš co nejdříve připojit. I když by snad nikomu neměl berlínský student vadit, přeci jen jsi náš příbuzný a teoreticky by Tě mohlo napadnout se přijet někdy podívat domů.
Wiesede ale už neexistuje. Domy ještě stojí, ale je to mrtvá skořápka.
Popíšu Ti, co se vlastně stalo. Před dvěma týdny došlo k prvnímu podivnému úmrtí, kterých poté následovala celá řada - oběti měly zakrvácený obličej a oči vyvalené hrůzou. Viděla jsem je, všechny. Jednoho jsem dokonce našla. A ta žena… Jedna z obětí byla místní jeptiška, sestra Natálie, a vzpomínka na její mrtvolu mě nejspíš bude pronásledovat do konce života.
Inu, v neděli vzbudilo celé město nepravidelné vyzvánění zvonu. Všichni se vyhrnuli ven, a víš, jak to ráno doma vypadá. Mlha, že by se dala krájet, šedé nebe, šedá země, šedé domy, člověk se v tom nevyzná. Běžela jsem se podívat na faru, co to tam probůh farář vyvádí, že zvoní jako šílenec. Bohužel jsem ale nejdříve našla hrobníka. Byl polomrtvý, chrčel, obličej celý od krve a válel se po náměstí.
Nepodařilo se ho zachránit. Hansi, asi Ti nemusím popisovat, co bylo ve Weisede za lidi. Statkáři, úředníci - ale všichni do jednoho zbabělci. Jakmile se trochu vyjasnilo a vyšlo najevo, co se děje, všichni se zamkli v chalupách a nevystrčili už ani nos. Ne, že by to nemělo opodstatnění, schovat se, když venku umírají lidé. Stejně je předtím farář při mši varoval, že jakmile se ozve zvon, okamžitě domů. Ale takhle se ode všeho distancovat! Takhle se zahrabat! Bylo mi z toho zle. Jediní, kdo se zajímali o to, co se vlastně děje, byli dva cizinci, co tu nejspíš trávili dovolenou, a jeden místní, mladý kluk. Taky študák.
Přidala jsem se k nim, protože mi to přišlo bezpečnější a protože jsem opravdu nechtěla sedět doma se založenýma rukama a čekat, až mě něco zabije také. Při nedávné bouřce spadlo vedení, tak jsme se vydali po cestě k městu napojit se na dráty. Jednomu z těch cizích se to povedlo - někam se dovolal (mimochodem, Hansi, ten člověk byl tak cynický, že tos neviděl! Hrůza! Kdyby se mě ty hlášky úzce netýkaly, třeba by mi přišly i úsměvné).
Na zpáteční cestě nás začala ostřelovat nějaká vojenská vozidla. Já sice jedno od druhého nerozeznám, ale řekla bych, že to asi byly tanky. Zablokovaly nám cestu zpět a museli jsme se plížit po mezi. Tady - no, tady by byl Tvé sestře konec, kdyby jí jeden z ostatních nestrhl na zem. Nevěděla jsem, co mám dělat, tak jsem se rozběhla co nejrychleji pryč, a to se evidentně tak dělat nesmí (vidíš, ještě se ze mně stane voják). Ten muž mi zachránil život.
Snad stačí říct, že jsme se s menšími obtížemi nakonec dostali v pořádku do vesnice. Poštmistr, pan Köhn, si nedal říct a vyjel pro nářadí, které jsme zapomněli u spadlých drátů - zastřelili ho. Farář po vzoru velkých mužů své víry vyrazil hrdinně proti tankům kázat o milosti - jistým způsobem mne ten čin velmi oslovil. Alespoň na pár hodin. Pak se ukázalo, že farář byl spjat s těmi zvěrstvy, co se tu děly, věděl o nich - a nebyl ani schopen všechny varovat. Tedy ano, řekl všem křesťanům, ať si dávají pozor, ale na tři čtvrtě židovských obyvatel, zdá se, zapomněl.
Milý Hansi, nechce se mi o tom moc rozepisovat, protože tahle část příběhu je… není něco, co bych si chtěla stále dokola přehrávat před očima. Šest vojáků zapálilo kostel a na okamžik jsem myslela, že nás vyřídí také. Ale ne, nechali nás. Nechali nás, protože věděli, že během několika okamžiků bude celá vesnice vyvražděna tak jako tak, inu, proč by na nás plýtvali municí.
Je to nějaká tajná zbraň. Nic, s čím jsem se kdy setkala či o čem jsem kdy slyšela. Má to něco společného se zvukovými vlnami, řekla bych. Vleze to člověku do mozku bez poškození lebky, z nosu se mu spustí krev a během chvilky je po něm. Nejdřív Tě brní čelist, pak se ten nepříjemný pocit stupňuje až k nevydržení. Ptáš se, jak to vím? Chytlo mě to. Nestihli jsme utéct dostatečně rychle a chvíli to vypadalo, že tam všichni, jak já, tak rodiče, zůstaneme.
Už musím končit. Jeden rodinný známý jede za hodinu do Berlína, pošlu dopis radši po něm. Nechci, aby se k němu dostal kdokoli jiný, než Ty, a byla bych Ti vděčná, kdybys ho po přečtení spálil. Dej vědět co nejdříve - a hlavně přijeď.
S láskou, Elsa