Cesta na místo mise, do Berlína, se vyznačovala zdlouhavým vymýšlením plánu v autě. Cílem bylo zjistit co nejvíce informací o jistém cca. sedmdesátiletém profesoru jménem Arnold Hausinger a o předmětu, jejž získal do držení na utajené aukci. Údajně mělo jít o jakýsi artefakt blízce související s „nadlidmi“ a kultem vzniklým okolo teorie kosmického ledu, který profesor vyznává, nicméně bližší informace jsme bohužel k dispozici neměli. Pokus o prohlédnutí městské knihovny byl odražen byrokracií místních orgánů, tudíž jsme posléze vyrazili na obhlídku Hausingerova domu. Agent A127 se pokusil sjednat si s vědcem schůzku, nicméně byl odražen jadrnou domovnicí a posléze zastaven podezřelou dvojicí mužů v hnědých kabátech s klobouky. Neměli žádné insignie, ale vypadali jako příslušníci tajné policie. Následoval první kontakt se sledovanou osobou, a to v obchodním domě. Profesor - v této chvíli jsme si stále nebyli jisti, zda to je on, ale popis jeho hospodyně seděl jak ulitý - se s arogancí a ješitností vlastní provozovatelům jeho povolání domáhal kožichu, neb údajně trpěl příšernou zimou. Jeho slova se v sálajícím vedru letního velkoměsta zdála nepřiměřená, nicméně později jsme se dozvěděli, že artefakt, který s sebou v oné chvíli měl, mu způsoboval permanentní pocit neskutečného chladu. Profesora jsme poté, stále inkognito, sledovali až na letiště a dále na palubu vzducholodi mířící do Brazílie. Našimi spolucestujícími byli mimo jiné i další dva muži v pláštích a kloboucích, tak nenápadní, až to bralo dech, a jejich společníci, pár (dva) obrýlených mužů, kteří vypadali jako lékaři či vědci. Cesta probíhala klidně, ačkoli sledovaný muž nevycházel ze své kabiny a neměli jsme příliš příležitostí k dalšímu pátrání. Sice jsme s sebou bohužel neměli zavazadla, ale zdálo se, že posádka přijala naše výmluvy a vysvětlení v pořádku. K přímé konfrontaci s profesorem ani se čtyřmi podezřelými spolucestujícími do závěru mise nedošlo, ačkoli jsem dle přeslechnutého hovoru pochopila, že chtějí se mnou a agentkou 53 mluvit. Jak je však patrno z mých posudků, nejsem na německém území vítanou osobou, tudíž jsem v rámci utajení mise 19 dále nevyzvídala, co nám mohli oni pánové chtít a aktivně jsem se snažila vyvarovat situací, kdy bych s nimi zůstala o samotě. Navečer došlo k překvapivému zlomu. Postupně se stále více a více ochlazovalo, a nakonec ve vzducholodi vypadlo osvětlení. Podařilo se nám setkat se s ostatními agenty před dveřmi do Hausingerovy kabiny, kde nás ovšem zadržel jeden z mužů v pláštích. Byli jsme nuceni odejít (minimálně za roh), zatímco do kabiny napochodovali oba brýlatí v jakýchsi maskách a gumových oblecích, a zbývající muž s pláštěm. Pak se cosi stalo - zřejmě se setkali s profesorem. Každopádně to mělo za následek okamžitou smrt dvou z nich, a to dosti drastickým způsobem - omrznutím (třetího jsme našli později, posledního zneškodnil agent 123). Vyběhli jsme za profesorem do nitra vzducholodě a po zdlouhavé honičce ho dostihli úplně nahoře. (Snad by teď bylo namístě připomenout, že celou tuto dobu se dopravní prostředek zmítal v podivné tlakové níži a byla tam až nepřirozená zima). Během potyčky nablízko se profesor i s artefaktem, ze kterého se vyklubalo jakési žezlo vyzařující chlad, zřítil do hlubin Atlantského oceánu. Jediné, co nám zbylo, je runový nápis z žezla, který byl vypálen agentu 62 do dlaně