Po návštěvě doktora Rowela jsme s Agnieszkou jeli k hotelu Somerset, kde jsme se měli sejít s Thomasem a Freyou, kteří hotel sledovali a vymýšleli plán, jak se dostat dovnitř a trochu našim ruským přátelům znepříjemnit život.

Jako první nápad měli pozvat německé freunde od doktora Weisse. Dle klasické úvahy, máš problém s Rusákem? Pozvi si Němce a ono to nějak dopadne. Bohužel doktor nemá svou kavalerii úplně pod palcem a tak, než by dokázal dát dohromady operativní skupinu, tak by byly Vánoce a tolik času jsme nazbyt bohužel neměli.

Za další zmínku stojí ještě malá epizoda, kdy vylezli na protější dům po požárním schodišti a pak cesta skončila širokým okapem, na který se nedalo vylézt. Tedy Thomas zaklepal na jedno z oken a doufal, že ho obyvatel pustí přes svůj byt na chodbu. Bohužel řádně nedocenil Bostonskou pohostinnost a ten milý člověk okno otevřel s brokovnicí v ruce a místo řádného křesťanského pozdravu prohlásil něco o zkurvených zlodějích. Nakonec ho ukonejšili a oba se bezpečně dostali po schodišti dolů na chodník.

Někdy v tu chvíli jsme na scénu přijeli i my. Dali jsme hlavy dohromady a zkoušeli vymyslet další trochu méně hloupý plán. Bohužel moc se nám nedařilo.

A v tu chvíli nás oslovil malý kamelot prodávající místní plátek. Velmi sympatický chlapec, který za pár cigaret prozradí i to, co neví. Dozvěděli jsme se, že v hotelu v posledním patře jsou opravdu ubytováni Rusové, nejspíše nějací agenti. To dá přece rozum, co by Rus, který není agent dělal v Bostonu, že? Pak přihodil pár informací o králi ve žlutém – zase ta žlutá. Prý se potuluje kolem přístavu a hledá své následovníky a kdo za ním vyrazí, ten se stane jeho poskokem.

Nakonec se mě bezelstně zeptal, jestli nechci koupit nějaké zajímavé obrázky mladých slečen. Vím, jedná se o hnusné buržoázní sviňáctvo, ale děvčata byla pěkná, tak proč si jich pár nekoupit a nepotěšit oko, že? Jen jsem byl upozorněn, že se jedná o poněkud horké zboží a nemám o tom mluvit, že chlapcům z organizace za čistý Boston (či jak si ti blbci říkají) by se to určitě nelíbilo a byli by schopni kvůli tomu udělat opravdu velký rozruch.

S tím jsme se rozloučili a postoupili jsme dále v našem problému s hotelem a Rusy. Já a Agnieszka jsme se rozhodli jít přímo do jámy lvové a chtěli jsme se ubytovat přímo v hotelu. Bohužel milý pan recepční nás upozornil, že je mu vskutku velice líto, ale nemají volné pokoje. Možná s tím měl co dělat gentleman sedící ve foyer s cigaretou v koutku a mrkající na recepčního. Hnusný brunátný ksicht prozradil typického Rusa. Tak jsem ho při odchodu pěkně pozdravil a nenápadně mu ukázal pažbu magnumu. S úsměvem poodhalil plátek novin a posloužil mi podobným pohledem. Aspoň že si rozumíme.

Když se nedaří je dobré zajít na skleničku a promyslet své další konání. Tedy jsme vklouzli do nejbližšího baru. Typická irská putyka s drsnými, rezavými a ošklivými Iry. Alespoň, že tu whisky mají dobrou.

Hospodou šly řeči o postavě ve žluté, která láká a vábí všechny, kdo ji zahlédnou. Kdo se neudrží a následuji ji, je ztracen. Pohybuje se prý kolem přístavu a ve čtvrtích, kde jsou vidět projevy nákazy. Je prý nebezpečný a je třeba dávat pozor. Ideálně nechodit ven a držet se v baru sklenky.

Nakonec jsme se s jedním chlapíkem seznámili blíže a dostali další geniální nápad. Nový přítel Billy za úplatu rozbije lampu u hotelu, která nepříjemně osvětluje ruský vozový park a nám nic nezabrání se jejich korábům silnic podívat hezky zblízka na zoubek. Billy v tom neviděl nejmenší problém a byla vidět letitá zkušenost s rozbíjením oken, lamp a podobných věcí.

Když se nad vozy rozlila utěšující tma, tak Thomas se dal do úpravy brzd nejbližších aut a vloupání se do jednoho z vozů, kde rozházel mé draze zakoupené fotečky. Říkali jsme si, že poštvat na Rusy obhájce čistého Bostonu a dobrých mravů by mohl ten správný krok.

Ve chvíli, kdy bylo vše vyřešeno jsem zahlédl postavu ve žlutém. Na chvilku se ukázala a zmizela za nejbližším rohem. Nedbal jsem dobrých rad získaných od malého kluka a irských ochmelků a vyrazil za ním. Vždy se na chvíli objevil a pak zmizel. Jako by si se mnou hrál a lákal mě dál a dál. Thomas běžel za mnou a děvčata se nás jala pronásledovat v autech.

Dorazili jsme až do přístavu, kde jsme narazili na shromáždění nakažených, kteří hleděli jedním směrem, kde za nimi stál on – Král ve žlutém hávu. A kynul mi, abych přišel blíže. Moc se mi mezi ty plesnivce nechtělo, ale zase jsem od přírody neuvěřitelně zvědavý tvor, tak moc neváhal vešel do kruhu tvořeným nakaženými uctívači.

Opravdu si se mnou chtěl promluvit a evidentně měl touhu mě přetáhnout na svou stranu, sliboval poznání, vyšší vědomí a podobné dary. Prý jen stačí následovat a přidat se k ostatním. Myslím, že jsem mu navrhl, že by bylo pěkné, kdyby se vrátil do Carcosy a dál v klidu hleděl na své jezero a neotravoval tady vzduch a že je stejně k ničemu jako jakákoliv jiná potvora se kterou jsme se setkali a mluví úplně stejně. Tedy milion keců, ale skutek utek.

V tu chvíli neuvěřitelně rychle překonal těch pár metrů, které nás dělili a ukázal mi svou pravou tvář. Nebyl to hezký pohled. Ale s něčím ten zmetek nepočítal, že o pár desítek metrů dál je Thomas s flintou vybavenou dalekohledem. A protože mi bylo jasné, že se celou dobu se snaží mířit a jedině já mu vadím ve výhledu, tak jsem skočil k zemi a rval z kabátu brokovnici.

V tu chvíli třeskl výstřel a rozrazil pánovi ve žlutém pěšinku. Neváhal jsem, a i my s brokovnicí se dali do díla. Což o to rozstřílet toho zmetka nedalo tolik práce, ale nějak jsme pozapomněli na jeho nohsledy, kterým se poprava krále zrovna moc nelíbila a začali se na mě sápat. Střílel jsem jak o život, Thomas se snažil také a holky v autě, aby se nezasvinili, tak se rozhodli plísňáky rovnou přejíždět. Krásný chaos a bordel.

Nakonec jsme slavně zvítězili a zbytky žlutého dobráka polili hořlavinou a zapálili. Krásně shořel. Jen bohužel ještě drazí spoluagenti nemají ty správné zkušenosti s výrobou zápalných lahví tak Thomas skončil trochu ohořelý. A vzhledem k tomu, že jsem se ho jal hasit kabátem, tak byl nakonec i pěkně oslizlý. Stejně jako já. Holt čistit město od špíny a hnusu není čistá práce.

Když jsme odcházeli potkali jsme ještě potkali chlapíka s Thomsonem v ruce. Prý je také lovec a jde po nás dočistit zbytky. Výborně, moc pěkné. Ale jinak působil sympaticky a řekl nám, kde bychom ho našli, kdybychom potřebovali.

Nakonec jsme skončili v Thomasově dílně. Já se necítil ze setkání s králem moc dobře, tak jsem si řekl, že se podívám na „druhou“ stranu a uvidím, jestli nezjistím něco dalšího.

Zjistil a nic příjemného to nebylo, já i Thomas jsme po těle měli ložiska, či zárodky nějaké nemoci, parazita, či něčeho podobného. Vzal jsem nůž a jednu z lézí jsem vyřízl a jeli jsme k doktorovi Leemu.

Ten mě zašil a podrobně pod mikroskopem zkoumal vzorek, který jsem mu donesl. Prohlásil, že tam není cokoliv zvláštního a že je toho na mě už opravdu moc a měl bych vyhledat odbornou pomoc. Jinak se sám zmrzačím, či se zabiju. Je prý evidentní, že trpím vážnou duševní chorobou a moji přátele by mi hlavně měli pomoci a ne mě v mých bludech podporovat, protože jinak je stáhnu sebou. Pak mi ještě vyčetl těch pár plesnivců, že prý jsou to jen nemocní lidé a nemohu je jen tak zabíjet. Jsou to pacienti a oběti, a tak se s nimi má zacházet. Chtěl bych ho vidět doktůrka v mé situaci.

A tím dnešní den skončil. Jsem opravdu schizoidní paranoidní blázen, který má být držen v ústraní, nebo mám pravdu a ty věci, které vidím a zažívám jsou skutečné??? Nevím, už pomalu nedokáži oddělit realitu od sna. Ale uvidíme, co budoucnost přinese.