Uživatelské nástroje

Nástroje pro tento web


hlaseni:m66_a39

Hlášení z mise

Mise
66
Autor hlášení
39

Na doporučení mého přítele Hanse Heizenkopfera, který mě zkontaktoval s jistým Jürgenem Schnitter, údajně důvěryhodným rakouským němcem, jsem odpoledním expresem dorazil do jarního Berlína. Od mé minulé návštěvy se příliš nezměnilo, i když jsem slyšel, že německý Vůdce nechává stavět monumentální stavby. U nádraží zatím vidět nejsou, což mě nepřekvapuje. Je to podle všeho hlavně mluvka a zásadní myšlenky fašistické doktríny nesmyslně mixuje z tradičně německým národním socialismem. Člověku je z toho smutno, když vidí … ale co už, je to jejich boj, jak rádi říkají a mě hlavně mrzí, že se i naše Itálie nechává k jeho třeštění strhnout.

Z nádraží jsem vyrazil rovnou na domluvené místo do restaurace Walid Speisemeisterei, ve které již čekal pan Schnitter s ještě jedním pánem, kterého mi představil jako Alexandra Grabonova, podle všeho občana SSSR, který o sobě tvrdil, že je Moldavec. Měl jsem sice mírné pochybnosti, vzhledem k jeho jménu, ale nebyl důvod to více řešit.

Brzy se dostavil ještě jeden muž, který se představil jako Gerhard Möller. Mladý, roztěkaný árijec, jak podle příručky, kterou jsem našel v kupé vlaku.

Při večeři nás pan Schnitter seznámil s potřebou zjistit nějaké podrobnosti o podivných jevech v okolí města Mischkal, kde se nachází jedna z těch nových Teslových věží.

V restauraci byla patrna přítomnost státních posluhovačů, zřejmě Gestapo či jiná podobná složka. Konec konců pořádek je třeba, jen je smutné, když ho dělá ta současná ekipa.

Pan Schnitter si však s všudypřítomným dohledem nedělal zjevně velkou starost, když poměrně otevřeně hovořil o „panu Hitlerovi“ a některých s ním souvisejících skutečnostech. Je vidět, že ne všichni němci skočili tomu rakouskému malíři pokojů na vějičku.

Poměrně rychle jsme se domluvili, že vyrazíme bez otálení vlakem do Mischkalu. Cestou se sice zdálo, že nás nejspíše někdo sleduje, ale nevěnovali jsme tomu příliš velkou pozornost. Co s tím lze v této zemi dělat. Doufám, že bych jako italský občan neměl se svou Berettou problémy, kdybych byl někdy konfrontován s Německou státní mocí.

Do Mischkalu jsme dorazili již se setměním, ale vzhledem k tomu, o jak malé město se jedná, jsme neměli problém se ubytovat ve zdejším jediném hotelu.

Pan Schitter je podle všeho poměrně hodně upovídaný a bezstarostný člověk, což mi trochu starosti dělalo. Zvlášť když jsme zjistili, že ve stejném hotelu je ubytovaná i skupina lékařů (sic!) a dokonce příslušníci Gestapa. Pan Schnitter vyslechl ještě v hotelové hale rozhovor, který nám příliš na klidu nepřidal. Atmosféra je zde hustá, napjatá. Asi něco visí ve vzduchu.

Na pokoji, ve druhém patře, jsem s Möllerem, Schnitter a Grabonov mají svůj pokoj. Gerhard Möller vykazuje znaky věčné neposednosti, jak se tak říká, nebo skrytě využívá kokainu. Vzhledem k jeho svobodnému povolání bych se ani nedivil. Je to však člověk otevřené mysli a povídali jsme si chvíli o technických novinkách, kterými podle všeho žije.

Na večeři jsme se vydali přes město do jediného hostince, zpovzdálí následování mužem v dlouhém kabátu. Naše snaha o nenucené prohlížení si města vzala brzy za své, když byl Gerhard Möller konfrontován příslušníkem Gestapa, který ho viděl fotografovat. Naše historka, že zde hledáme vhodnou lokaci pro stavbu hotelu či sanatoria pro italské investory, ho neobměkčila, a odebral Gerhardovi fotoaparát a zničil my exponované snímky.

Dále nám doporučil, ať se držíme mimo lesy a jiné „chráněné zóny“ a ať si přečteme vyhlášku na nádraží. Svým způsobem naznačil, že bychom se zde neměli příliš dlouho zdržovat.

Při této příležitosti se projevil osobní nešvar Alexandra Grabonova, který s příslušníkem Gestapa mluvil takovým způsobem, že jsem měl za to, že nás obratem všechny zatknou. Kupodivu pronesené drzosti sice gestapáka podráždily, ale nechal nás na pokoji a jen sledoval naše kroky zpovzdálí, před tím nám doporučil odjezd nočním vlakem, v našem vlastním zájmu. Naše situace se tím neulehčila.

V restauraci, kterou jsem si pro sebe pojmenoval Stolz und Ehre, seděli kromě dalších hostů i příslušníci čety SS. Jürgen má zjevně velmi dobré uši a podařilo se mu vyslechnout část jejich hovoru, při kterém se bavili o pronásledování „toho hovada v lesích“. Jeden z vojáků zjevně během denní služby střílel a neměl zatím doplněné střelivo.

S německy-sličnou Fräulein, ehm, která zde obsluhuje, jsme zapředli krátký hovor na zdejší poměry. Tento hovor však pravděpodobně neušel pozornosti dalšího příslušníka Gestapa. Fräulein se omluvila a odběhla.

Po našem odchodu z restaurace nás doběhl jakýsi hoch s tím, že jsme zapomněli uvnitř peněženku a on nám ji nese. Hned jsme pochopili, někteří, že jde o signál k tajné komunikaci. Jürgen peněženku převzal a poděkoval.

Na pokoji jsme zjistili, že je v peněžence skryta zpráva. Prý se máme dostavit po soumraku ke kostelu, chceme-li zjistit více o tom, co se zde děje.

Pánové Schnitter a Grabonov jsou podle všeho již zkušení řešitelé tajných úkolů, tak se hned rozhodli, že zjistí co a jak. Gerhard a já jsme si pak vzali za úkol vše nenápadně pozorovat z okna.

Vyšli ven, přešli náměstí a Schnitter zůstal zevloval venku u kostelní zdi, zatímco Grabonov vešel do kostela, aby zjistil více. Podle všeho se dokonce odhodlal ke zpovědi, což muselo být pro jeho bezbožnou duši jistě povznášející, jak si tak představuji, podrobností neznaje.

Po nějaké době se k Schnitterovi přitočil jeden z kostelních ministrantů a po krátké slovní výměně ho Schnitter následoval kamsi za faru. Více vidět nebylo.

Po nějaké době se Schnitter vrací zpět ke kostelu, ale najednou se odkudsi vyřítilo nákladní auto plné vokáků SS. Zastavili před hospodou a zjevně prováděli zátah. Grabonov se stále neukazoval, Schnitter na něj podle všeho čekal. Vojáci se začali přes náměstí blížit ke kostelu.

Zde prokázal pohotovost a duchapřítomnost mladý Gerhard, který shodil z okna lampu na náměstí, čímž na chvíli odpoutal pozornost vojáků od postupu ke kostelu. Schnitter toho využil a pokusil se zmizet, i když jeden z vojáků s volám Halt! Halt! vyběhl za ním.

Alexander Grabonov vyšel z kostela a zamířil přímo k vojákům. Chvíli, ale opravdu jen krátkou, s nimi mluvil, načež mu jeden z vojáků zasadil ránu pažbou do čela a milý pan Grabonov se poroučel k zemi.

Zbylí vojáci mezi tím doběhli ke kostelu, vešli dovnitř a následně se z kostela ozývala střelba. Jaká to bezbožnost od té německé sebranky.

Gerhard odběhl dolů na recepci, zjistit více. Já jsem dále ze ztemnělého pokoje pozoroval situaci venku. Viděl jsem vojáky, kteří vyvlekli nějaká těla z kostela.

Gerhard byl pryč poměrně dlouho a když pak přiběhl, nebyl schopen ze sebe vydat kloudnou větu. Z jeho přerývané mluvy jsem pochopil, že hovořil s recepčním, který tvrdil, že se nemáme ničehož obávat, vše je v pořádku a i občasné výpadky proudu jsou běžné a neškodné. Dále se na recepci potkal s jakými doktorem profesorem Hansem Duffem, který ho pozval k sobě na pokoj, aby mu dal nějaké „léky na uklidnění“ a doporučil mu jistý „zákrok“. Gerhard na poslední chvíli z pokoje utekl, ale obává se, že po něm doktor půjde.

Rychle jsme sebrali nutné věci, zejména pak peněženku s tajnou zprávou, já všechny své věci a některé Jürgenovy a ve spěchu jsme opustili pokoj. Na chodbě jsme však slyšeli dusot nohou po schodišti k nám.

Vyběhli jsme o patro výše, kde jsem usoudil, že nejlepší cesta k úniku bude přes zadní schodiště. V těchto budovách tomu tak bývá. Ovšem cestu blokovaly zamčené dveře.

Zde se projevil další talent mladého Gerharda, kde mě zadržel od vykopávání a jal se odemykat sadou paklíčů zámek. Podařilo se mu to na poslední chvíli, než i do tohoto patra doběhli pronásledovatelé.

Vyběhli jsme zadním východem z hotelu, proběhli potemnělým městem a ukryli se v jednom seníku. Zničil jsem zprávu z peněženky. Pak jsme nervózně usnuli.

Ráno jsme se rozhodli, že se vydáme na nádraží, protože je možná na čase město opustit. K mému překvapení seděl v čekárně Alexander Grabonov a usmíval se na nás. Vedle něj stáli dva vojáci. Na chvilku mi blesklo hlavou, že je možná jen volavkou, na kterou nás chce Gestapo nalákat. Ale nakonec jsme se k němu vydali.

Grabonov vyprávěl, že byl zatčen, noc strávil v cele, ale že prý to bylo jen nedorozumění a major Grünhard ho ráno bez dalších potíží propustil a doporučil mu odjezd z města. Vojáci zde byli pro ověření, zda skutečně odjel. V opačném případě ho měli zastřelit. Typicky německé řešení.

Čekali jsme na Jürgena, ale ten se neukazoval. Vlak dorazil přesně na čas. Přemýšleli jsme s Gerhardem zda nastoupit, když jsme uviděli v dálce blížícího se Jürgena. To už se však vlak dal do pohybu, výpravčí se nedal obměkčit naší prosbou o posečkání, inu typicky německé.

Velmi jsem váhal s nástupem, až když se dal Jürgen do běhu a přitom signalizoval, že se pokusí naskočit do jedoucího vlaku, nastoupil jsem. Jeden z Gestapáků si však Jürgena všiml a začal ho pronásledovat, když výpravčí odmítl nechat zastavit vlak.

Zdálo se, že Jürgen zvládne s naší pomocí naskočit do vagónu rozjetého vlaku, když se ozvalo několik výstřelů. Gerhard trhl rukou, ze které mu crčel krev a Jürgen podklesl v kolenou, zasažen do levého stehna. Jen tak tak jsme ho vtáhli do vagónu.

Vlak byl prázdný, tak jsme se jako první pokusili ošetřit oba zraněné. Nebylo to jednoduché, ale po několika pokusech s fáčem a zásypem se podařilo.

Jürgen nám vyprávěl příběh o tom, jak mi ministrant v kostele svěřil plechovku s tekutinou (sic!), která má pomáhat v radio-telepatickém ovládání lidí (sic!). Noc že strávil pronásledován Gestapem. Pak se ráno vrátil do hotelu, kde mu profesor doktor Hans Duff ochotně odvyprávěl celý příběh, když se před ním Jürgen vydával za studenta psychiatrie.

Podle Hanse Duffa zde německé organizace (DAF a SS) pomocí Teslovy věže budou realizovat projekt Legie - jednotnou mysl nadálku ovládaných podlidí, kteří budou moci pro dobro státu pracovat jako otroci. Podmínkou ovládání je právě napájení obětí tekutinou, kterou měl Jürgen v konzervě (což naštěstí prof. Duff nevěděl … aspoň to Jürgen tvrdil).

Tekutina po požití udělá z člověka „živou anténu“. Vzpomněl jsem si na podobné studie, které jsme shodou okolností diskutovali v našem okultistickém spolku. Tam této tekutině říkali Enštof. Přičemž podle všeho čase požité látky z těla vyprchají, nebo je možné použít sloučeninu známou jako Berlínská modř, které vylučování značně urychlí.

Ačkoli jsme neměli tento neutralizátor k dispozici, rozhodl se Grabonov látku z konzervy požít, aby se napojil na společné vědomí, když nyní celý experiment započal. Část jsme přelili do mé prázdné lahve, kterou zasíláme na rozbor do Centrály.

Následná situace se vyvíjela takto: Alexanderovi se protočily panenky, upadl to stuporu, a opakoval „My jsme Legie“, když se ho Jürgen snažil ptát na to, jaké má rozkazy.

Tento strašidelný stav trval několik minut, když náhle ustal a Alexander se vzpamatoval. Spekulovali jsme nad tím, zda působení tekutiny skončilo, nebo jsme se vzdálili od Teslovy věže příliš daleko a její signál již k nám nedosáhne. Pravděpodobnější je druhá varianta a otázkou je, co bude s Alexandrem Grabonovem, až se dostane do blízkosti jiné vysílající věže.

Alexander nám popsal svůj stav, kdy se vnitřně napojil na společné vědomí jménem Legie - spojení všech nebohých jedinců, ovládaných Teslovou věží, sdílejících jeden myšlenkový prostor, snad po vzoru některých spirituálních sekt.

Nevím, zda a co jim případně stihl Alexander Grabonov prozradit, nebo co od něj stihli během jeho připojení zjistit.

hlaseni/m66_a39.txt · Poslední úprava: 2019/09/30 23:52 autor: jerson