Uživatelské nástroje

Nástroje pro tento web


hlaseni:m18_a42

Hlášení z mise

Mise
18
Autor hlášení
42

Průběh mise:

Nejsem si zcela jistá, co se vlastně v této divné vesnici dělo. Musela jsem být ještě pod vlivem opia, které mi dal doktor na bolest hlavy. Zranila jsem se krátce po našem příjezdu, když jsem se snažila zatáhnout zaseklý závěs na svém okně v hotelovém pokoji. Zvrtla se pode mnou židle a já se udeřila do hlavy. Místní lékař mi velmi pomohl. Ale abych svým společníkům nekřivdila, jak Miel, tak Stuart byli po celou dobu velmi galantní a slušní, praví gentlemani. Akorát zábavy s nimi moc nebylo, Miel se zdál být v mé přítomnosti trochu nesvůj od chvíle, kdy mne navštívil v mém pokoji, ale nechápu proč? - Vždyť jsme si tak hezky povídali, vážně jsem se bavila, ale on asi nemá moc zkušeností se ženami. To se ale rozhodně nedá tvrdit o místních mužích, ti se rozhodně žen nebojí, jen - jak bych to řekla - jich ve vesnici moc nemají. O to víc pozornosti mi věnovali, ne, že by mi to vadilo, ale večírek nám překazil jakýsi ztracený lovec, který se vydal na yettiho. Všichni se v mžiku sebrali a vydali se na pátrání do lesů. Moji dva společníci také. Využila jsem této příležitosti ke klidné teplé koupeli. Předpokládám, že jsem musela usnout, protože se mi zdál ten nejdivnější a nejhrůznější sen mého života. V hostinci jsme zůstali jen já a barman a já najednou zahlédla v okně koupelny obrys lidské tváře. Vyděsilo mě to k smrti, až jsem vyjekla a doufala, že přiběhne hostinský, ale nestalo se. Vyskočila jsem z vody, zahalila se do bílého ručníku a vběhla bosá do ztichlého lokálu. Hledala jsem majitele hotelu, ale nenašla jsem ho ani v kuchyni. Z venku jsem slyšela těžké kroky. Chytla jsem první zbraň, kterou jsem našla a obezřetně jsem couvala od kuchyňských dveří, za nimiž jsem slyšela ty děsivé zvuky. Má pravá ruka svírala kuchyňský nůž a levou jsem si držela bílý ručník, jež se mi otíral o kolena a lepil se na mé ještě mokré tělo. Bylo chladno, uvědomila jsem si to, když jsem ve špatném světle malé olejové lucerničky viděla páru, která mi šla od úst i při tak mělkém výdechu. Dveře cvakly. Zpanikařila jsem a obrátila se na útěk. Vyběhla jsem ze dveří a ocitla se uprostřed ztemnělé návsi. Naproti jsem zahlédla dům, ve kterém se svítilo. Běžela jsem k němu. Mnohokrát jsem hlasitě klepala. Marně, dům byl prázdný. Uslyšela jsem za sebou kroky. Prudce jsem se otočila. Proti mně stál duch. Přízrak o hlavu vyšší než já, nebylo mu vidět do tváře, jen dva temné důlky zely místo očí. Vyděšeně jsem vykřikla. Musel to být duch, protože nic neřekl, nic neudělal, ani náznak lidského chování. Couvla jsem o pár kroků. Podlomily se mi nohy. Cítila jsem, jak se mne zmocňují mdloby. Naštěstí mě zachránil můj strach. Otočila jsem se na útěk. Ohlédla jsem se - přízrak mne sledoval. Uviděla jsem v dáli dřevěný srub, vběhla jsem do něj. Byla tam spousta dřeva a pilin. Mokrý ručník mě zábl v prstech. Odhodila jsem ho na hromadu dřeva v pravé části skladu, abych zmátla přízrak. Sama jsem pak vyšplhala na trámy vysoko pod střechou a skrývala se v přítmí. Čekala jsem, co se bude dít. Přízrak vstoupil. Zamrazilo mne v žaludku a instinktivně jsem se schovala za trám. Rozhlédl se po místnosti. Pomalu se přiblížil k fůře dřeva, na které svítil do tmy můj ručník. Jeho dlouhý černý kabát za ním nadpřirozeně vlál. Od hladkého klobouku se odráželo měsíční světlo prostupující zvenku. Vzal ručník do ruky a přiblížil jej k obličeji, jako by k němu čichal. Poté jej odhodil. Znovu se rozhlédl. Krev mi ztuhla v žilách. Nakonec zamířil k východu. Netrpělivě jsem vyčkávala. Uvědomila jsem si, jak ukrutná zima mi je. Dokonce jsem našla pár zamrzlých kapiček vody na své holé kůži. Slezla jsem opatrně dolů a vyšla jsem ven. Uviděla jsem naše auto zaparkované před hostincem - mou spásu. Rychle jsem k němu doběhla. Když jsem otevřela dveře řidiče, zpoza rohu hostince se vynořil přízrak. Rychle jsem nasedla a otočila klíčky. Auto zaškytalo. K sakru. Blížilo se to ke mně. Prosila jsem auto ať nastartuje. Motor se chytil. Stoupla jsem holýma nohama na pedály a začala zběsile couvat. Otočila jsem auto na zamrzlé návsi. Nevím, jak ale povedlo se mi ujet pryč. Dokonce jsem na zadním sedadle našla Mielův zapomenutý zimní kabát. Dokonce se zbraní. Sláva Bohu! Jela jsem, kam až to šlo. Stromy se kolem mne míhaly. Najednou jsem uvízla kolem v nějaké díře. Auto prostě nejelo dál. Nechala jsem svítit světla a vydala se pěšky. Někde tady přece musí být 30 chlapů! Rozhodně mi les přišel bezpečnější než vesnice. Šla jsem pěšky bosá ve světlech reflektorů. V dáli jsem zahlédla jakousi mýtinu. Vydala jsem se k ní. Pomalu ale jistě jsem unikala z bezpečí reflektorů auta. Posledních sto metrů jsem šla naprostou tmou. Palouk byl obestavěn kříži. Díky Bohu! Možná se sem chodí modlit, možná zde oddávají, myslela jsem si. Rozeznávala jsem dvě mužské postavy. Byla jsem za ně vděčná. Šla jsem k nim. Snažila. Ptala jsem se, kdo jsou. Neodpovídali, zamířila jsem na jednoho z nich. Nechtěla jsem jim ublížit, ale uklouzla jsem a zbraň vystřelila. Muž vykřikl. Poznala jsem Mielův hlas. Oslovila jsem ho. Nereagoval. Stuart naštěstí nebyl v šoku. Poznal mne. Ulevilo se mi. Avšak ne na dlouho. Objevil se další přízrak. Stuart po něm vystřelil a dali jsme se na útěk k autu. Miel dokázal vycouvat z lesa. Oba chtěli co nejdál, ale já měla svůj odznak stále v hostinci. Zastavili jsme před ním, když jsem vešla, z kuchyně vyšel hostinský se slovy „Co se tu děje?“ Prý spal v kuchyni. Rychle jsem si sbalila věci a o pár minut později už jsme ujížděli pryč. Únavou jsem usnula na zadním sedadle. Probrala jsem se až za úsvitu. Nevím, co se mi zdálo a co byla pravda.

Informace k došetření:

Původ, teritorium, záměr… podivných bytostí (nejsou to náhodou samotní vesničané, kteří se v noci mění?) Smysl mýtiny a okolo stojících křížů (existuje spojitost s pilou?) Les doporučuji prohledat jak ve dne, tak v noci a to s kvalitními zbraněmi a zdroji světla.

hlaseni/m18_a42.txt · Poslední úprava: 2018/10/17 22:09 (upraveno mimo DokuWiki)