Thalium (chemická značka Tl, latinsky Thallium) je značně toxický měkký, lesklý kov bílé barvy.
Thalium je velmi řídce se vyskytující kovový prvek, nalézající se obvykle jako příměs v sulfidických rudách. V přírodě se vyskytuje pouze ve formě sloučenin, v mocenství Tl+1 a Tl+3.
Objevil jej roku 1861 sir William Crookes při spektroskopickém zkoumání obsahu telluru ve zbytcích po zpracování sulfidických rud.
Kovové thalium v ochranné atmosféře
Thalium je v zemské kůře značně vzácným prvkem. Průměrný obsah činí pouze 0,5–2 ppm (mg/kg). V mořské vodě je jeho koncentrace natolik nízká, že ji nelze změřit ani nejcitlivějšími analytickými technikami, udává se, že je nižší než 0,01 μg/l.
V horninách se vyskytuje vždy pouze jako příměs, především v sulfidických rudách mědi, olova a zinku. Odpad po zpracování těchto rud slouží pak jako surovina pro přípravu čistého thalia elektrolýzou. V některých lokalitách se také nachází ve zvýšené koncentraci v jílových minerálech a žule.
Thalium je považováno za mimořádně toxický prvek. Thalné soli jsou velmi prudkými jedy pro teplokrevná zvířata. Buněčný jed se snadno váže na nervovou tkáň a vylučovací orgány. Otrava nastane po dávkách 0,1 – 0,5 g; smrtelná dávka je 1 – 5 g. Pro tyto vlastnosti, a také pro obtížnou detekovatelnost, je thalium oblíbené mezi traviči.
Mezi příznaky otravy mj. patří: vypadávání vlasů a chlupů, bolest/znecitlivění nervů končetin (periferální neuropatie), poškození trávicí soustavy, krvavé zvracení, bolesti břicha (doprovázené i zácpou), prsou a kloubů. Bylo zjištěno, že na otravu thaliem existuje účinný protijed – barvivo berlínská modř. Podává se orálně; při průchodu tělem na sebe váže molekuly Tl a to je tak vyloučeno stolicí.
V hutním průmyslu hrozí expozice pracovníků thaliem v podobě polétavého prachu.