Nejsem si cela jistý, proč chce pan August Derleth zprávu o naší výpravě vzducholodí ode mne, ale proč ne. Rozhodnutí jeslí ji chce využit k propagaci svého plátku nebo pro seriózní výzkum, nechám pro lépe znalé daných oborů, případně pokud by potřebovali úřady důkazy, aby je mohli překroutit, jak se jim líbí.

Asi bych měl nejdřív vysvětlit, jak mohl být univerzitní patolog pozván na misi na nalezení neobjeveného Arkhamu. No vcelku jednoduše, kvůli věcem, které bych tu nechtěl rozebírat, nemám ve svém kolegiálním kruhu zrovna dobrou reputaci, a když se hledal medik pro takovou absurdní výpravu, byl jsem demokraticky bez mého vědomí zvolen jako reprezentant. Zda to bylo pro mé dobro, abych se dostal na „vzduch“, nebo zda kolegové jen nechtěli být spojováni, netuším. Ovšem musím jim poděkovat, protože mise, expedice či výlet byly záživné.

Expedice byla plánována na 15. květen 1939 kolem poledních hodin, a asi jsem musel někde ztratit informace o tom, že má byt několik dní dlouhá, protože si ostatní cestující s sebou vzali plné lodní kufry, a já jen náhradní košili a základní lékárničku pro případ nehody.

Naloďovaní na vzducholoď byly z mého laického pohledu hladké, i když kapitán plavidla (Alger Dresel) vypadal zjevně nespokojený. Trochu jsem byl zaražen, že vlastně nikdo z personálu a dokonce i Derleth nevěděli směr našeho letu a měli jen minimální informace. Po seznámení s „kolegy“, kteří byli pozvaní, kdy nám profesor Longlive ukázal funkci kaleidoskopu vypadajícího přístroje, jsme se ubytovali v kajutách. Tu jsem sdílel s panem Palamidessim. (Musel to být Ital, jinak si říkám, co udělal rodičům, že mu dali takovéto jméno.)

Po chvíli dobré konverzace, kdy jsme se lépe poznali, jsme se vrátili do hlavní místnosti na oběd. (Jak říkají mí pacienti, neudržel jsem se a pustil jsem si hubu na špacír.) Jídlo bylo poživatelnější, než jsem myslel. Buď je špatně tvrzení, že s převýšením ztrácí člověk chuť, nebo jsem po letech konzervového jídla měl konečně něco pořádného. Rozhodně jsme si ale s kolegy všimli, že organizátor této mise nebyl přítomný. Z doslechu od pana Kowalskiho jsme se pak dozvěděl, že (Derleth) dostal mořskou nemoc. Jakožto vystudovaný medik jsem chtěl přiložit svoji ruku k dílu, bohužel to vypadalo, že mě předběhl doktor Bourbon.

Abychom jen tak neseděli bylo nám nabídnuta prohlídka vzducholodi. Ta proběhla bez pana Derletha a pana Palamidessiho, který jsi šel po jídle zdřímnout. Při cestě zpět nám dobrou náladu trochu pokazil již zmíněný Palamidessi který začal ze spánku křičet. Z medikačního hlediska bych řekl, že upadl do stavu podobného šoku způsobenými drogami, které měl u sebe. Protože jsem se bál nejhoršího, hned jsem mu běžel pomoc. Naštěstí se podařilo Palamidessa vzbudit, i když po scéně, která následovala, si nejsem jisty, jestli se mu nestala menší mozková příhoda. Na jeho ozbrojený pokyn (kdo si mezi osobní věci balí šavli a pistoli?) jsme si z Derlethovy kajuty vypůjčili knihu plnou nesmyslných škrábanců a chaotických obrázků. Jediná věc, která mě na knize vyvedla z míry, byla její vazba, která připomínala lidskou kůži. Vskutku bravurní práce s materiálem, takhle dobře napodobit strukturu vysušené kůže.

Zde se musím přiznat, měl jsem zpacifikovat Palamidessiho a provést detailní prohlídku, jesli nemá nějaké zranění, které mu třeba způsobuje krvácení do mozku, ale byl jsem vystrašen z jeho maniakálního máchání pistoli, když je nad námi balón plný výbušného plynu. Nakonec nás zachránilo hlášení kapitána, že se kvůli bouři budeme muset vracet. Proto se tedy pátraní po městě muselo alespoň pro dnešek zrušit. Alespoň byl probuzen Derleth, aby nám pověděl, odkud má tu knihu. Jediné, co si z konverzace pamatuji, bylo zklamání Profesora Bergera, že tohle všechno bylo jen kvůli propagaci jiného plátku než toho jeho. I když Derleth popíral, že je to jen propagace, i on musel uznat že vzducholodě do bouře nepatří a vrátili jsme se zpět na letiště, odkud jsme odlétali.

Závěrem bych tedy mohl jen říci, že doufám v brzké zotavení účastníků, a doufám, že příště je neuvidím ve své ordinaci.