Hlášení M180-A212

Mise
M180 Pekelný les
Autor hlášení
A212 Zoltan Kerezsky

Po naši poslední akci jsme se vrátili do městečka Danvers, kde jsme se ubytovali v malém hotýlku v centru. Mají zde celkem pohodlné, a ne moc drahé pokoje a sympatickou hotelovou restauraci s barem, kam jsme se ráno uchýlili na snídaní a na malý drink pro lepší den.

Sotva jsme dosedli a objednali, tak se k nám hrnula naše děvčata, která se zdržela v Bostonu, a právě dorazila za námi. Po přivítání jsme jim povyprávěli o posledních událostech a možných zajímavostech tohoto malebného městečka. Jak jsme byli zapáleni v rozhovoru, tak jsme si ani nevšimli, že nás se zájmem poslouchá, v těchto místech, nezvyklá osoba.

Po chvíli nevydržela a přišla k našemu stolu a dala se bez okolků s námi do řeči. Byla to mladá žena, evidentně odněkud z dálného východu. Inu, prostě další žluťák, jsem jen zvědav s čím si povídá. Předtím draci, pak nějací duchové předků, tak zvědav na tuto. Ale to jsem odbočil a není nutné se v tom prozatím pitvat. Zpět k meritu věci.

Vzhledem k tomu, že začala okamžitě a věcně mluvit, tak jsem ji nabídl místo u stolu a představil nás. Sama slečna se představila jako Min Jiho, mě natvrdlému a hluchému Maďarovi to musela třikrát zopakovat. A stejně se bojím, že ji budu jméno komolit.

S partou známých se prý dostali k bráně vojenského prostoru jednoho z táborů a podařilo se jim sledovat nákladní auto s podivným nákladem. Prý v něm vezli nějaké humanoidy v pytlích na likvidaci. Jedno z nich viděli, protože vojákům vzal roha. Vzhledem k tomu, že tábory byly naši jednou z možných cest pátrání, tak jsem chtěl vědět víc. A ideálně si místo likvidace vzorků prohlédnout. Bohužel slečna si nepamatovala přesně, kde se to místo nachází, což byl trochu problém.

Ale vzali jsme mapu a rozum do hrsti a začali pátrat. O jednom vojenském táboru jsme s jistotou věděli, a tak jsme vyrazili směrem od něj. Až jsme přijeli k malé zastavěné oblasti, nad kterou v mapě bylo místo označené červeným kruhem, nejspíše místo jiného tábora. Vystoupil jsem a šel se pozeptat místních na nákladní vozy, armádu a tak.

Jediná živá duše byl stařík žijící v domě s kouřícím komínem, trochu zvláštní v srpnu. Děda byl celkem sympaťák a doporučil mi, ať zmizím, nebo budu zmizelý. Že prý se za ním občas zastaví kapitán z tábora pár set metrů severně a říká mu, aby každému cizinci, kterého potká vyřídil, ať se nezdržuje jinak dopadne špatně, nebo ještě hůř. Dále mi doporučil, ať se rozhodně nedívám do okolních domů, ze kterých se všichni obyvatelé vystěhovali. Prý se tam rozmohla plíseň, což je ostatně důvod, proč se mu kouří z komína. Vaří si nějaké bělidlo, dezinfekci na plíseň, aby měl dům čistý, útulný, a hlavně bez plísně. S tím jsme se rozloučili a já ještě dědovi předal vzkaz pro kapitána: „Byl jsem zde, rád vás poznám a zdraví upír.“ Nějak jsem nemohl odolat.

Pak jsme se na chvíli schovali s autem do jedné z garáží a čekali na první vojenský náklaďák, který pojede kolem. Nakonec jsme se dočkali a dovedl nás k polní cestě, kde nás zastali vojáci s bílými páskami, tedy vojenská policie a celkem slušně nás upozornili, že zde je vojenský prostor a nemáme tam co dělat a že je to nebezpečné. Nepřeli jsme se a vojáčky jsme objeli a alespoň jsme věděli, že jsme na správném místě.

Kousek dál po silnici jsme objevili ohořelý vrak auta, o kterém se zmiňovala Min (viz hlášení jejich skupiny) a tam jsme zapadli do lesa a bažiny. Po pár stech metrech jsme narazili na první zvláštní věci. Velké houby, červené jakoby s chapadly a velké kolem jednoho metru v průměru. Další podivností byly chuchvalce, nebo spíše hrozny visící ze stromů a vše bylo porostlé zvláštním povlakem. Jednoduše řečeno, celý les byl plesnivý. To už jsem opravdu dlouho neviděl. Hnus nad hnus.

To nejlepší ovšem teprve přišlo. V pozadí lesa se cosi začalo hýbat a blížit se k nám. Najednou jsme zjistili, že jakési humanoidní potvory s chapadly nás začaly obkličovat a snažili se nám zamezit v ústupu. Rychle jsme začali couvat směrem našeho příchodu. A potvory za námi, nakonec zůstal jen jeden. A i ten se v jednu chvíli zastavil, jako by tam byla pevně daná fyzická hranice, za kterou se nemohl dostat. Nedalo mi to a začal jsem zkoušet různé věci. Napřed jsem se s tím snažil komunikovat, naprosto bez úspěchu. Slova, gesta, ale nic. Tedy jsem zkoušel, co bude dělat, když se vrátím kousek zpět do lesa. A tam jsem si všiml jeho schovaných kamarádů, tedy jsem si to velmi rychle rozmyslel a vrátil se zpět.

Nakonec jsme zjistili, že je to pěkně fikaný hajzl. Čekal, čekal a ve chvíli, kdy měl nejlepší příležitost, tak po mě vystartoval chapadlem. Jen tak tak jsem se dostal z jeho dosahu. To už jsem nevydržel a rozstřílel parchanta thompsonem, celý zásobník jsem do něj vysypal, než se uklidnil a spořádaně si lehnul a dal pokoj. Další testy s plísní, co jsme provedli byly následující. Alkohol byl naprosto bez reakce, kdežto oheň to byla jiná. Místo klasického hoření došlo k malé explozi. Tedy klacek, který se nám podařilo zapálit prakticky vybuchl. Tedy se jedná o něco nového. Odebrali jsme vzorky, které bych rád odeslal do laboratoře Omegy a vypadli jsme z toho prokletého místa.

Dalším místem našeho snažení byla hospoda, kde se prý sházejí místní vojáci. Hlavně naše ženské osazenstvo se rozhodlo, že na vojáčky zapůsobí a vytahají z nich co se dá. Šel jsem taky, ale sedl jsem si do koutka a sledoval cvrkot. Někde to šlo lépe, někde hůře. Ale ve zkratce nám bylo potvrzeno, že se opravdu dělají pokusy s oživováním mrtvých, s různými fujtably a jinými hnusárnami. Ale prý se není čeho bát vše je pod kontrolou a velký C. je správný chlap, který ví, co a jak.

Nakonec do baru přišel velký chlapík v doprovodu dvou vojáků ozbrojených automatickými puškami. Vojáčci zmizeli jak pára nad hrncem a my jsme se dali do řeči. A musím uznat, že konečně po dlouhé době se našel někdo, s kým se dalo rozumně mluvit. Trochu nadával, že se pleteme do věcí, do kterých nám nic není a že způsobujeme rozruch a nepříjemnosti. Ale nakonec jsme spolu našli víceméně společnou řeč. S tím že problémy je třeba řešit. Řekl jsem mu, že bych docela rád mluvil s generálem Collinsem a že bychom si mohli být užiteční. Jako ke každému jsem se snažil být upřímný a mluvil otevřeně. Na mimozemské entity a démony se tedy moc netvářil, ale ani neměl chuť mě zavřít do klece. Jak říkám, celkem rozumný chlap. Uvidíme, jak se to vyvrbí dál.

A tím vlastně dnešní den skončil. Ještě dodám, že vojáci pro likvidaci toho hnusu v bažině používají plamenomety, až se to doslechne Thomas, tak máme problém. Je mi jasné, že minimálně jeden bude chtít ukořistit a nic ho nezastaví.