Je sobota ráno 26.8.1939. Ve včerejších novinách se psalo o tom, že Hitler se Stalinem uzavřeli dohodu o neútočení.

S A212 Zoltan Kerezsky a A270 Tomas Brown jsem se setkal v Tomasově dílně. Pověděl jsem jim o psaní, které jsem našel v novinách, co mi donesl ten malý kamelot, když jsem čekal, než se vrátí od právníka. Bylo v něm, že mám dovést A212 Zoltan Kerezsky na starý hřbitov a budu odměněn. V Miskatonickém klubu jsme narazili na povědomou osobu, A231 Bedřich Starý. Připojil se k nám. Měli jsme namířeno pryč z Bostonu, protože tu pro nás začínala být žhavá půda. Pro někoho rozžhavená až příliš do běla. Chystali jsme se do Danversu. V dílně jsme naložili auto zásobami a s Bedřichem za volantem hurá na sever. Na to, že je zvyklý na levostranné řízení se mu daří celkem dobře. Cestou po státní jsme minuli u odbočky do města po levé straně na kopci areál danverské nemocnice. Přiblížili jsme se místní 100 metrů vysoké teslově věži. Bedřich to místo znal. Pod věží bylo zájezdní bistro. Když jsme vystoupili z auta, viděl jsem, jak si Zoltan dává na hlavu nějakou kovovou pokrývku. Nechápavě jsem na to koukal, trochu pobaveně, trochu zvědavě. Dostalo se mi vysvětlení, že věže vysílají signál, který je pro některé osoby více zřetelný. Tento signál jim pak může narušit jejich ovládací schopnosti. Jinak signál působí jako běžné vysílání rádia.

Bistro bylo docela vytížené, ale místo jsme našli. Něco jsme pojedli, Bedřich při tom ještě získal nějaké informace od servírky. Varovala nás před sirénou. Když ji zaslechneme, máme se rychle schovat do nějaké budovy. V nabídce tu měli Radio Colu, ta je zvláštní tím, že když se jí člověk napije, uslyší v hlavě rozhlasové vysílání.

Vydali jsme se prozkoumat nemocnici. Byla to velká viktoriánská budova s více křídly, kterou postavili na kopci. Kolem kopce k ní vedla příjezdová cesta. Všiml jsem si, že v areálu měli také věžovou cisternu na vodu. Do nemocnice jsme vešli všichni. Bedřich doprovázel šourajícího se Zoltana. Ten se držel za břicho a dělal, že je mu hodně špatně. Dožadoval se toho, aby ho někdo vyšetřil. Přišel lékař a odvedl je na ošetřovnu. Porozhlédli jsme se po hale, ale do dalších prostor nás nepustili. Oslovili jsme s A270 Tomas Brown místního zřízence. Vysvětlil nám, že se jedná o nemocnici, která pečuje o pacienty, jež sužují nemoci ducha. Nemocnice má ještě druhou část, sanatorium, kousek dál v údolí. Tam se pacienti ještě doléčují. Za chvíli se k nám přidali zase Zoltan s Bedřichem. Zoltan absolvoval pohovor o pracovní místo v nemocnici. Když vyjdeme z nemocnice, snažíme se vymyslet způsob, jak se dostat na ošetřovnu. Bedřich se Zotlanem věřili, že tam objeví něco zajímavého. Bedřich měl zálesácký nápad s větví. Vydali jsme se do města pro žebřík. Nakoupili jsme faradayovy obleky pro každého z nás. Měly by nás ochránit před signálem z teslových věží.

Cestujeme k sanatoriu. U něj je nižší teslova věž. Pacienti chodí po zahradě sanatoria. Za pomoci žebříku přeskočím plot, ale dostal jsem pořádnou šlupku. Plot byl napájen elektřinou. Probral jsem se na zemi v zahradě sanatoria. Bolela mě pořádně hlava. Pokusil jsem se odvést jednoho pacienta stranou a vyzpovídat. Musel jsem se celý vysvléct z faradayova obleku a navléct do něj místního chovance. Po chvilce přišel k sobě a začal reagovat na otázky. Bohužel jsem vybral pacienta, který neměl všech pět pohromadě už hodně dlouho. Zjistil jsem, že byl rád, že je úterý, protože bude nákyp, který má rád, protože ti v bílých oblecích se s ním perou, když po nich nákyp hodí. Sobotu neměl rád, protože tehdy vždy bere léky. Z faradayova obleku se mi ho podařilo zase dostat za pomoci triku s neviditelnými beruškami. Za plotem u auta jsem byl z té elektrické rány pořád trochu mimo. Půjčil jsem svůj oblek ostatním. Těm se podařilo jednu osobu ze sanatoria dostat ven. V autě se rozmluvil. Jednalo se o chlapce skoro dospělého. Vyprávěl nám, že ti co vypili radio colu, začali být poslušní generálovi Collinsovi. Testovali je ve vojenských zdatnostech. Neprošel, protože neuměl střílet. Jmenoval se Marc. Chlapec vyprávěl, že útěky byly trestány samotkou o chlebu a vodě. Dva chlapci se nevrátili, prý prošli přijímacími testy. Marc dostal jídlo, lístek na vlak, kontakt na A272 Amelia Rollins a 50 babek do začátku.

Když se setmělo, čekali jsme v autě pod kopcem u nemocnice. Začaly houkat sirény. Vydali jsme se k nemocnici. Na půli cesty jsme vystoupili a přiblížili se k nemocnici pěšky. A270 Tomas Brown dojel autem na parkoviště a čekal. Když už jsme byli jen kousek od nemocnice, projelo po příjezdové cestě auto. Dojelo na parkoviště k nemocnici a zaparkovalo před hlavními schody. Jednalo se o cadillac. Tři osoby z auta vystoupili. Statní muži se vydali do nemocnice. Řidič zůstal v autě sedět. Mezitím jsme se připlížili pod okno pokoje s ošetřovnou. Za pomoci ostrvi se Bedřich vyšplhal vzhůru do okna. Okno se nedalo otevřít. Zoltán vyšplhal do okna k Bedřichovi. Rozbili okno a dostali se dovnitř. Já se mezitím schoval opodál, abych nebyl vidět. Za chvíli z okna Zoltán seskočil dolu a za moment ho následoval Bedřich. V oknech byly siluety osob. Doběhli jsme k autu. Ve dveřích nemocnice se ukázaly postavy se zbraněmi. Naskočili jsme do auta. Tomas sešlápnul pedál a vyrazili jsme pryč. Následovala honička. Silný cadillac ale náš náskok umazával. Snažili jsme se pronásledovatele setřást. Světlice a zbraně příliš nezmohly. Zoltan najednou vytáhl nějaký starý kus papíru a přečetl ho. Najednou se okolo rozprostřela oslnivá záře. Pak tma. Tomas zabrzdil. Kolem nás houkala siréna. Auto nenaskakovalo. Světla nesvítila. Rozsvítil jsem zapalovač. Za námi byla jen slabě slyšet střelba. Bedřich zíral do světla zapalovače a působil nepřítomně, zahleděný do sebe. Zoltán se snažil ovládnout svitek. Nevím, zda se mu to podařilo nebo ne, ale po chvíli auto zase naskočilo a my se rozjeli do krajiny, která se před námi najednou zase otevřela. Den ukončila hádka Zoltana s Bedřichem o Legii.