Mám já to štěstí nebo spíš smůlu. Když požádám o kontakt na agenty, kteří jsou poblíž a k mání a chvíli počkám v klubu, do dveří se záhy hrne stará parta s maďarem Zoltánem v čele. Suše polknu při vzpomínce na dění před několika týdny, ale je vlastně jedno, zda zemřu roztrhán monstrem z kanálu, nebo pobodán nožem za restaurační kuchyní, jako včera, když se nepohodly dvě party černých kluků. Mám je rád, jsou to dříči a nereptají na život, ale barovou židlí jsem se bránil prvně v životě a něčemu takovému mě Praha opravdu nenaučila. Kdyby Stroupežnický zakusil zdejšího života, Naši furianti, které jsme zkoušeli těsně před mým odchodem z Evropy, by vypadali úplně, ale úplně jinak.

Vmáčknu se do Thomasovy fordky a po krátké zastávce u něj v dílně, kde se všichni ozbrojí a vybaví, pokračujeme dál. Mezi tím zjišťuji, co je nového. K mému překvapení Zoltán už nekouzlí, ale je plně oddán napojení na rádiové a jiné vysílání. Připomněl mi jednoho medika z Karlína, nějakého Masaříka, který jen co ho vyhodili z interny, už měl teplé místo asistenta na patologii. Za městem se s Thomasem vyměním za volantem a přidám do diskuse o cíli cesty. Těší mě, že mohu přispět několika informacemi o Teslově věži na Witch Hill, snad to ostatní odradí se kolem ní o něco pokoušet. Ale vzpomenu si na bistro pod kopcem a osobně mám cíl jasný. Ostatní se shodnou na tom, že by stálo za pokus omrknout nemocnici pro duševně choré. Lépe řečeno tu, která nestojí u menší Teslovy věže a udělat si jasno, co se tam děje.

V bistru je opět ta příjemná servírka a trocha šarmu a pochval místní kávy a sendvičů mám zajistí pár informací. Něco už víme, jako že když chtějí pustit velkou věž na plný výkon, upozorní předem hlasitou sirénou. Nebo že po takové akci se kolem toulá pár šílenců schopných čehokoli. Ale nová je třeba informace, že bistro je proti účinkům vysílání dobře chráněno s poukazem na kovové hřeby v podlaze a uzemněné židle. Nebo že Sommersfeld peče s místní policií a městskou radou při zahlazování stop po zvýšení výkonu velké věže. Když ti, co se nestihnou schovat a zůstanou venku, tak zmizí. Zaplatíme a jedeme do nemocnice.

Majestátná budova je vidět z dálky. Tady se opravdu nešetřilo. Zkoušíme něco zjistit u sester u vstupu. Když Zoltan vidí marnost, se kterou se potýkáme, zahraje, tedy dost mizerně, střevní koliku a já ho na vozíku dotlačím do vyšetřovny, na kterou nás odkáží s tím, že jsou sice ústav pro choromyslné, ale nějaký doktor se nám bude věnovat. Kdybychom si role prohodili, věřím, že se dostaneme až na operační sál.

Na vyšetřovně doktor Zoltána prohmatal a když nic nenašel, natáhnul mu na hlavu síťku s elektrodami a zapojil přístroj, ke kterému byla síťka připojená. Zoltán zvadnul. Vytrhnul jsem přístroj ze zdi z obavy o Zoltánovo zdraví. Po výměně názorů tak doktor vyřešil situaci injekcí nějaké substance a Zoltán zvadnul podruhé. Pokus dostat se do skříně s preparáty nebyl úspěšný a raději jsem Zoltána odvezl zpět do vestibulu, kde Thomas a Eric zpovídali místního zřízence. Za cigarety se dozví, že každý z obou ústavů má vlastní jídelnu a kuchyň a mě napadá možnost dostat se do nich jako nový kuchař. Pak tento velký ústav má dvě křídla, jedno pro muže, druhé pro ženy. Nejtěžší případy jsou vždy na konci křídla. Po čase jsme ale moc nápadní, tak se vytratíme.

V autě probíhá živá debata co dál. Je jasné, že chovanci obou ústavů reagují na vysílání velké, nebo malé věže a pokud zde máme dále setrvat, potřebujeme se vybavit. Podařilo se mi ostatní přemluvit k noční návštěvě sanatoria, protože preparát, co ze silného chlapa udělá hlávku zelí opravdu chci. K tomu ale potřebujeme žebřík. Tak nastává objíždění všech možných míst, kde by mohli něco mít. Žebřík koupíme v general store a dobře se bavíme, když ho Thomas přivazuje na střechu. Víc nápadní s autem už být nemůžeme. Vlastně ano. Když si všichni obstaráme Faradayovy obleky, abychom byli uzemněni a účinky věží nám nepůsobily problémy. Takže čtyři muži v tvrdých oblecích z konfekce se žebříkem na střeše objíždí okolí. Už jen táhnout saně Santa Clause a jsme komplet.

Je ještě den a někoho napadne zajet ke druhému špitálu. V tom velkém jsou hospitalizovaní duševně choří, co mají šanci na zotavení. Válka je na spadnutí a lidé se hroutí. V menším u malé věže jsou beznadějné případy. Vyčíhneme si vhodné místo, pronikáme do zahrady a zkoušíme navléknout oblek na jednoho z chovanců co se potloukají za plotem. Ale i s oblekem je stále mešuge, co nemá rád nákyp a bojí se soboty. Eric tedy nepochodil. Navíc při přelézání plotu dostal šlehu, protože ten je pod napětím.

Štěstí zkouším já. Není možné, že by tady každý byl šílený, a tak si na radu ostatních vybírám mladého kluka. Když mu navléknu postupně všechny části Faradayova obleku, a vidím Erica v podvlíkačkách, začne kluk komunikovat. Má přidrzlý ksicht i řeči, alespoň ale mluví souvisle. Utáhnu ho na zmrzlinu a pořádné jídlo a možná i střechu nad hlavou. Dostaneme ho přes plot a do auta a jedeme do města do Peabody, tam snad nebudeme budit takovou pozornost.

Z klučiny padají zajímavé informace. Generál Collins si prý stěžoval, že ovládání přes věž nefunguje, protože všichni dělají to samé, což jsme viděli, když po příkazu „nasaď si klobouk“ se blázni začali přetahovat o ten jeden a cpát si ho hromadně na hlavu. Taky poví, že byli na střelnici a až na dva všichni pohořeli. Ty dva pak někam odvezli, ostatní vrátili zpátky do blázince. Řešíme, co s klukem dál. Nakonec mu Zoltán vtiskne padesát (ano, padesát) dolarů do ruky, lístek do Bostonu a adresu A272 k tomu. Prý když si chce založit sirotčinec, tak jí posíláme dárečka jménem Mark. Když kluk zmizí, živím ve všech odhodlání vrátit se do velkého sanatoria a jede se tam.

Zastavíme kus pod parkovištěm a s ostrví, kterou jsme si přichystali dřív, spěcháme k vyhlédnutému oknu. Páni z Lipé při nás ale nestojí. Zoltán při šplhání do okna málem spadne, veškeré pokusy vypáčit okno selžou, protože jsem si ještě nezvykl, že se tady v otvírají jinak a musíme ho nakonec rozbít. Thomas, který dojel na parkoviště sanatoria se zhasnutými světly, vidí velké auto, které dojelo chvíli po nás, ze kterého vyskakují tři muži a ženou se do budovy. Varovat nás ale nemá jak.

Nakonec se do ordinace dostaneme a bereme co najdeme. Léky, stříkačky a jehly postupně mizí v kapsách kabátů. Stejně tak hlavičkové papíry, a nakonec vytrhnu z přístroje i čapku s elektrodami. Doufám, že ji Zoltán někdy použije jako anténu, když bude sedět v autě. Chodbami se ale rozléhá větší a větší dusot a když se někdo začne dobývat do ordinace, jejíž dveře jsem pro jistotu podepřel židlí, mizíme pryč. Jakmile nasedneme do auta, Thomas sešlápne plyn až na podlahu a stačí vykřiknout něco o třech chlapech, z nichž dva mají samopaly.

Uplyne pár vteřin a jsou nám v patách. Jejich osmiválec je dost silný na to, aby nás dohnal a třeba i vytlačil z cesty, což by mohlo mít při honičce z kopce fatální následky. Eric zkouší pronásledovatele oslepit světlicí, ale ta skončí nešťastně pod podvozkem jejich auta. A pak dojde na ostré. Nesnáším ten zvuk, a tak se s hlavou mezi koleny snažím chytit plechovku oleje, co se při divoké jízdě kutálí pod sedadly. A pak je ticho. Vzhlédnu a vidím zubícího se Zoltána s nějakým svitkem v ruce. A oheň. Tedy plamen. Plamínek. Plamínek Ericova zapalovače. Jinak je klid. Světla pronásledovatelů zmizela, auto stojí a nejde nastartovat, a my jsme kdo ví kde. Všude tma. Otočím se pomalu na Erica a mám strach. Strach o ten plamínek ve tmě. Strach, že ho něco sfoukne a s ním odejde to jediné, co v mém životě kdy dávalo smysl a co mi v něm nejvíc chybí.

„Víš, miláčku, že jsem na tebe vždy dal. A dobře jsem udělal. Říkala jsi, že válka brzy přijde a už je to tu. V novinách psali, jak se Rus spolčil s Němcem a co z toho bude. Říkalas to a já ti nevěřil. Ani nevíš, jak mě to mrzí. Chtěl bych být zase s tebou, jen to ještě chvíli potrvá. Ale až se setkáme, vrhnu se ti do náruče a udělám pro tebe všechno co budeš chtít. I na operu s tebou půjdu a víš, jak ji nesnáším. Ale teď tě prosím, řekni mi, kdo jsou ty zářící postavy, co stojí kolem našeho auta? Odkud se tady vzaly a co po nás chtějí?“

„Neboj se Bedříšku. Oni vám neublíží. Byli tady pořád, dlouho a jen se teď dávají znát, jak chtěl ten tvůj podivný nový přítel. A jen tak neodejdou.“
„A co jsou zač?“
„Bedříšku, Oni jsou Legie.“