Po zapuzení žlutého krále jsem potřeboval delší odpočinek. Tedy jsem se poflakoval po hospodách uražen na celý svět, své přátele a svou špatnou náladu jsem vylepšoval panáky kořalky. Kdyby to alespoň byla kvalitní vodka, ale ne pořád jen whiskey a bourbon. Nakonec jsem se začal nudit, tak jsem zašel do dílny pozeptat se, co je nového.

Dozvěděl jsem se o záchraně Jenniny setry, střelbě a pouštění žilou Stříbrné lóži. To mi udělalo celkem radost a dostal jsem opět chuť do života. Kolegové se dozvěděli o dalším objektu, kde prý se dějí ošklivé věci, a tak jsme se dali do pátrání.

Jediné, co jsme o domu věděli, že má fialovou fasádu a mramorové schody. Čili nic moc. Ale co už. Napadl mě ten šílenec Luke, který by snad mohl poradit a pomoci. Tak jsme za ním vyrazili. Já se již dopředu obrnil, abych s ním vůbec vydržel v jedné místnosti.

Přijal nás a na uvítanou mi zabavil grimoár. A ti moji pitomci ho v tom jen podporovali, ale což jsem měl dělat. Vrátil jsem tu prokletou knihu právoplatnému majiteli a velmi nerudně koukal po okolí. Jestli se má nálada předtím zlepšila, tak nyní opět padla pod bod mrazu.

Z Luka nakonec vypadla nějaká malůvka domu. To opravdu stálo za grimoár. Ale alespoň nějaká stopa.

S tím obrazem jsme zašli za panem Prestonem, který by snad mohl vědět o co jde a kde se ta nemovitost nachází. Bohužel věděl houby, ale alespoň mě napadlo ukázat mu medailon s podobiznou mladé ženy, který nějakou dobu nosím při sobě. A to už bylo lepši. Ženu nakonec poznal. Byť první tip nebyl úplně přesný a zbytečně jsme vyděsili paní Patriciu Hathaway, která je violoncellistkou v Bostonské filharmonii. Druhé jméno už bylo lepši. Lola Heis.

Tu jely navštívit děvčata. Více vím jen z vyprávění. Tedy ve zkratce. Přijely do velikého domu, kde se necítily úplně dobře. Dveře se otevíraly sami a přivítala je divná žena, která nemá ráda muže a zvala je do sklepa, že prý poznají nové věci. Místo poznání zbaběle zdrhly. Víc jsem z nich nevyrazil.

Ale zpět k mé maličkosti. Vrátili jsme se s Thomasem do jeho dílny, Erik šel zařizovat jiné věci. Ani jsme se nestihli rozkoukat a přiletěla k nám zápalná láhev. Oheň jsem horko těžko uhasil a opatrně jsme se vydali kouknout, kdo nás chtěl ohřát. Evidentně nějací amatéři. Ale což zmetek jako zmetek, vyslechnout jsme je nestihli, přeci jen měli jsme trochu vztek, a tak z nich moc nezbylo. Ale což, škoda malá, žal krátký. Horší, že když jsme se vrátili do dílny, tak už tam slídil nějaký nepříjemný fízl.

Fízla jsem přesvědčil, že chudák kamarád se stal obětí nějakých nepřejících sviní a gangsterů. Že mu vznikla škoda a vůbec nemá tušení, kdo by mu chtěl ublížit. Nakonec to vyšlo a fízl si šel po svém.

Chvilku na to se vrátila děvčata, se kterými mluvil nějaký známý a že bychom si měli dát pozor. Prý na nás byla vypsaná odměna. Na mě pět set babek, na poskoka Thomase ubohé dvě stovky.

Když se den chýlil ke konci, tak jsme si opět všimnuli, že jsme sledováni. Netrvalo dlouho a už jsme se opět proháněli v ulicích města a pronásledovali donašeče, práskače, vrahy a podobnou verbež. Nakonec jsme s nimi udělali krátký proces, byť to odneslo naše auto. Jeden zmetek přežil a já jako starý lidumil jsem ho odvezl k Leeovi na ošetření. Ale hlavně jsem z něj vytáhl informaci, kdo je poslal.

Prý pan Clover, aby nás jen vystrašili. Nemají o nás valné mínění, když poslali takový hmyz. Ale odměnu prý vypsal nějaký talián Francesco. Nu, uvidíme, co další dny přinesou, ale asi bude čas zmizet z města.