Hlášení M171-A212

Mise
M171 Očištění
Autor hlášení
A212 Zoltan Kerezsky

Dnes, dnes by měl být ten den, kdy zúčtujeme s Hasturem, tím zmetkem ve žlutém hávu. Ovšem bylo třeba se důkladně připravit. Nemohu s tím bojovat sám jen s Thomasem. Potřebovali jsme další členy přesvědčit a naučit je vstoupit na druhou stranu, do světa za oponou. Erik se dal přesvědčit snadno a byl ochoten se vložit do rukou doktora Wooda. Ovšem děvčata se rozhodla, že zkusí jinou cestou, a to pomocí od barona S.

My jsme tedy s Erikem vyrazili k doktorovi. Přes drobné doktorovi protesty se dílo podařilo a Erik prohlédl přes závoj reality běžného dne. Měl trochu problém s orientací a byl citlivý na světlo, ale to nebyl vážný problém. V autě jsme si povídali a já ho svým hlasem dovedl zpět do reality. Zdálo se, že u Erika je vše v pořádku a nebude větší problém. Snad dokáže svou novou schopnost použít i při konfrontaci žlutého krále.

Mezitím se do dílny vrátila děvčata s nějakou tinkturou od barona. Nejspíše nějaký halucinogen a droga. Ale proč ne, i v mém starém manuálu byl návod pomocí drog. Agnieszka se po chvíli zdráhání rozhodla podstoupit pokus s průnikem do druhého světa. Vše proběhlo celkem standardní cestou a bez větších problému. Návrat byl opět v pořádku. Jak jednoduché, když existuje někdo, kdo cestu prošlapal. Ještě nyní si vzpomínám na mé problémy s první návštěvou jiné reality. A tyto schopnosti předávám jen tak jakoby nic. A dočkám se vděku, uznání? Ne! Jen ústrků a nejapných poznámek. Ale to jsem trochu odbočil.

Freya tradičně, hrdinně odmítla jakýkoliv pokus, takže nám bude platná jak mrtvému zimník. Čím že mě to úplně nepřekvapilo. Po těchto prvních přípravách jsme zajeli na hřbitov informovat hrobníka a jeho kumpány o dnešní akci a přesvědčit je, že by bylo záhodno pomoci. Ostatně něco nám za tu jejich pastičku s návnadou dluží. Uvidíme, zda se v nich pohne svědomí. Nakonec ještě Thomas pořídil několik kanystrů s benzínem. Ten chlapec je megaloman, pyroman a trochu blázen. Snad si moc neublíží při hrátkách s hořlavinou. A co je hlavní snad nezapálí mě. To bych ho přestal mít rád. A pak už nás nečekalo nic, jen cesta do přístavu a náš osud.

V přístavu jsem začal mluvit s plísňaky a jal se je přesvědčit o svém cíli a cestě. Nakonec jsme se domluvili, oni uvěří a až vše skončí já jim přinesu klid a vykoupení. V tu chvíli se jejich aury začaly měnit a tvořit síť, která přestávala patřit králi, ale začala sloužit mě. Mezitím se tam objevili nějací dva chlápci se zbraněmi, ale já si jich moc nevšímal. Měl jsem jiné věci na práci. A pak přišel ON.

Zjevil se ve své podobě oděn do žluté. Nevím, jak dlouho trvala má rozmluva s ním, nabízel mi vše možné, domluvu, moc a kdoví co ještě. Přesvědčoval mě, že to já jsem ho povolal a já jsem ten kdo ho drží v naší sféře. A že on nechtěl přijít, ale musel. Nakonec se mě pokusil zmocnit, obejmout mě a přivinout k sobě jako drahého přítele. Ano, chtěl jsem uhnout, nedovolit mu to a nenechat ho se mě, byť jen dotknout, ale k čemu potřebuje člověk nepřítele, když má přátele. Agnieszka mě nečekaně a naprosto zákeřně postrčila směrem k němu. Já zaškobrtl a najednou jsme byli jedno tělo a jedna bytost. Cítil jsem ho, cítil jsem jeho moc, která mohla být mou. Viděl jsem své okolí, viděl jsem postavy kolem mě se zbraněmi namířenými mým směrem.

Ti lidé, mí přátele byli rozhodnuti mě zabít, zničit, eliminovat, kdybych jim dal sebemenší záminku a přijmul tu moc. Bylo mi to směšné, věděl jsem, že nemají nejmenší šanci, kdybych chtěl a přijal ten dar, mohl bych je zničit a tančit na jejich chladnoucích tělech. Ale ne, jsem jen malý zvědavý tvor, který netouží po moci, jen po vědění. Po odhalení těch velkých tajemstvích světa, či jiných světů. Ale vládnout nechci, nemám to zapotřebí. Odvrhl jsem ho od sebe a jako bych odtrhl část sebe sama. Najednou jsem se cítil svobodný, ale prázdný.

On odešel, ale prý ne daleko. Prý se setkáme, bude mě čekat. Musím za ním, dříve nebo později musím znovu do Arkhamu, do toho prokletého města. Ale cítím, že již nevím jak. Přišel jsem o ten dar.

Nakonec vše zmizelo a zůstal jsem v přístavní ulici. S nimi, těmi, kteří jsou prý přátelé, ale díky nim jsem přišel o to, co jsem dlouho získával a co mi bylo drahé. Nevím, zda jim budu moci někdy odpustit.

Zbyla poslední věc, kterou bylo třeba dokončit. Slib, který byl dán. Svolal jsem plísňaky, polili jsme je hořlavinou a ukončili jejich existenci. A tím snad velké problémy velkého Bostonu byly ukončeny. Snad.