Po docela klidné noci, kdy jsem se po dlouhé době dobře vyspal a překvapivě nemyslel na to, zda jsem, či nejsem chorý šílenec, jsme se sešli v Thomasově dílně. První věc, která byla na pořadu dne byla oprava našeho automobilu. Vzhledem k tomu, že bych Thomasovi jen překážel, tak jsem se uvelebil s grimoárem v rukou na pohovce, v poklidu kouřil, popíjel a přemýšlel, co s tou zatracenou knihou udělat.

Mezitím Thomas zjistil, že na opravu nemá potřebné součástky, tak se vydal ke svému známému, kterému nakonec auto do odpoledne nechal, s tím že bude opraveno – samozřejmě s cenou jak pro bratra.

Než se Thomas vrátil, tak jsem se rozhodl, že do temných záležitostí skočím po hlavě, tak jak to mám rád. Žádné cavyky a rovnou na věc. Našel jsem vhodné kouzlo / přivolání, ke kterému není nutné obětovat panny a prznit domácí zvířectvo, a začal se připravovat na vyvolání démona. Buď už jsem úplný blázen, nebo do těch temných a magických věcí začínám pronikat.

V tu chvíli se Thomas vrátil, a aby zbytečně nečuměl, tak jsem ho poslal sehnat pohár. Samozřejmě měl milion keců a připomínek, ale nakonec se ukázal být užitečný a přinesl vinnou sklenku (sice to úplně obřadní pohár nebyl, ale když člověk přivřel očko, tak to dobré (nebo špatné, záleží na úhlu pohledu) věci posloužit mohlo). Když jsem obdržel sklenku, tak jsem se řízl do ruky a naplnil ji svou krví – ano chudák doktor by mě zase hnal s psychiatrovi – a začal s obřadem.

A opravdu, během chvíle jsem cítil přítomnost někoho jiného. Jako bych měl v hlavě další osobu a ta se mnou navázala kontakt. Představil se (bohužel si jméno nepamatuji – Azazel, Agrael, něco v tom smyslu) a začal mekotat nějaké kraviny o tom, jak je toto tělo skvělé a jak si spolu užijeme. Věřím tomu, že na někoho, kdo nezažil to, co já, by to nejspíše působilo a zalezl by strachem do kouta. Já ho jen poslal do hajzlu a začal se ptát.

Moc jsem ho nepotěšil, ale to měl holoubek smůlu. Ptal jsem se na nákazu, Žlutého krále, jak ho zastavit apod. Jak už to u podobných zmetků bývá, plno keců a skutek utek. Ale něco jsem se přeci jen dozvěděl. Je prý nutné ho zbavit veškerých následovníků, jak to udělat, to už je prý na mě. A tím náš rozhovor skončil, démon se začal sápat po krvi, tak jsem do sebe hodil pohár a démon zmizel.

Thomas na mě čuměl jak vrána a odvedl mě k doktorovi. Chudák Lee už mě jenom zašil a řekl mi, že pít krev opravdu není dobrý nápad a chtěl po mě dvojnásobnou částku za ošetření. Doktor nám přátelsky řekl, že už nás nechce v životě vidět a s tím jsme se rozloučili.

Thomas vyzvedl auto a vrátil se nějaký lehce otřesený. Prý ke kamarádovi přivezli auto po Rusech a ti tam nechali dárek na rozloučenou v podobě granátu. A samozřejmě Thomasova kamaráda nenapadlo nic lepšího než ho z auta vyndat. Mno a co se nestalo, granát jim bouchnul u tlamy. Naštěstí skončili jen otřeseni, a ne s úsměvem od ucha k uchu.

Ještě jsem chtěl zajet k mistru Lukovi a poptat se na grimoár. Jediné, co jsem se dozvěděl bylo, že grimoár teď patří mě a je jen na mě, co s ním provedu. Jinak z něj nich kloudného nevypadlo a vypadal pořád stejně, feťák jeden.

Ještě se vrátím k našim agentkám, které zatím zjistili několik věcí. Jako první zjistili místo pobytu doktora Weisse – hotel Sheraton. Zkusili doktora kontaktovat, ale nenašli ho a jeho poskok je poslal do míst, kde slunce nesvítí. A za druhé se setkali s mužem jménem Peter Clover, který je pozval do svého klubu – ten klub, který jsme již sledovali z důvodu okultních lóží a mohl by být místem, kde mohla zmizet pohřešovaná holka, kterou agentky hledají.

My jsme se ještě zastavili v přístavní čtvrti, kde jsem zkusil poslouchat svým šestým smyslem. Opravdu jsem něco zaslechl a sledoval signál až před hotel Sheraton (místo pobytu doktora Weisse), kde jsem slyšel vysílání nějakého zaklínadla, alespoň to tak znělo. Víc jsem bohužel nezjistil.

Nakonec jsme všichni jeli ke klubu Clover, kam děvčata měly legitimní pozvánku a my chtěli jako podpora počkat venku. Nakonec jsme byli pozváni také. Sebrali nám zbraně a celkem přátelsky nás uvítali. Viděli jsme spoustu zajímavých lidí, kteří si s námi chtěli promluvit.

Před rozhovory jsem si zahrál několik hazardních her a prohrál pár dolarů. Buržoazní sviňáctvo a přežitek. Myslím, že tohle vede pracující lid do záhuby a mělo by se proti tomu zakročit. Sice by mi mohlo být jedno zda kapitalisti okrádají jiné pijavice, ale teď okradli mě. Možná kdyby mě nechali vyhrát, tak bych se na věc díval jiným pohledem. Ovšem takto myslím, že těm lidem by desítečka na Kolymě udělala jenom dobře.

Po hře jsme se dali do řeči s jinými návštěvníky. Asi nejzajímavější se mi jevil baron Samedi, nejspíše Haiťan, obchodník se vším možným, patrně okultista a znalec voo-doo. Nic moc zajímavého jsme se nedozvěděli, krom existence stříbrné lóže, do které ho nechtějí, protože je negr. Pak se zajímal o to, jestli nechci práci a zda zabíjím lidi na zakázku. Prý jako upír na to mám svaté právo. A ještě se zmínil o velké knihovně zde v klubu, do které by mohl zřídit přístup.

Freya se pokusila dostat do VIP zóny, kde zahlédla ženu, která vypadala, že by mohla být pohřešovanou osobou. Bohužel ji zastavila ochranka a sice slušně, ale striktně ji vyhnala zpět.

Thomas mezitím zmizel. A my se ještě nějakou dobu bavili. Nakonec jsme zjistili, kam měl ten blbec tak naspěch. Vrátil se do dílny a začal si hrát s grimoárem. Bez průpravy prošel na „druhou stranu“ pomocí krve a měl co dělat, aby se dokázal vrátit zpět. Nakonec jsme ho našli v polovědomí s rozřezanou rukou.

Co s ním dělat, že? Opět jsme navštívili doktora Leeho. Myslím, že pan doktor se asi odstěhuje. Ale nakonec Thomase ošetřil. A myslím, že mi pan agent Brown začíná pomalu věřit, že nejsem úplný šílenec, popř. začíná magořit taky. Tím dnešní hlášení ukončím, jelikož nás čeká další práce.