Po opuštění univerzity a jejího sympatického profesora, který chudák po setkání s námi utrpěl psychickou újmu, jsme už nic neřešili a vydali se do Morfeovi říše. V noci se nic zásadního nestalo, a tak jsme ráno svěží a plní sil vyrazili do dalšího kola pátrání.

Dostalo se mi v telexové formě do rukou hlášení od jiné skupiny Omegy působící v Bostonu, kde bylo vylíčeno pátraní v místním sirotčinci, který by měl sloužit jako výzkumné centrum pro ovládání lidí (více viz hlášení mise M161) za nímž by měl v pozadí stát náš známy generál Collins. A jelikož jsem na téma pokusů na lidech poněkud citlivější, tak jsem rozhodl, že naše další kroky budou směřovat tímto směrem.

Naše plány jsme probírali v jedné z místních náleven, kde nás kontaktovala mladá polka jménem Agnieszka Kowalski. Bez okolků si k nám přisedla a sama začala mluvit o místní nákaze a o tom, že je sestrou v jedné z církevních nemocnic a že ji na nás dal tip místní lékař. Prý jsme dostatečně známí a máme informace, které mohou vést k poznání a možná i zastavení nákazy. Každá ruka dobrá a když přijde pomoc sama za námi, tak ji rozhodně neodmítáme.

Po vydatné snídani, domluvení se na dalším postupu a seznámení se s Agnieszkou jsme se vydali k sirotčinci madame Colette ve čtvrti North End.

Jelikož jsme si chtěli sirotčinec prohlédnout napřed zdálky, tak Freya zastavila vůz zhruba půl kilometru od pozemků sirotčince na místě, kde byl slušný výhled a kde se nacházelo několik příhodných stromů. První, co mě napadlo, bylo vyzkoušet, zda bych nebyl schopen zaslechnout něco mimo vnímání běžných lidí. A to byla veliká, ale opravdu veliká chyba!

Nasadil jsem na hlavu svou anténu a abych měl lepší dosah tak jsem vylezl na strom. V tu chvíli jsem jasně začal slyšet hlas, který stále dokola ve smyčce opakoval: „Poslouchej, nevzpírej se, služ…“ a podobné věty. Horší bylo, že mě dokonale ovládl a já byl jako prázdná nádoba, která toužila po tom splnit veškeré rozkazy a přání každého, kdo mi je zadá. Tedy prozaicky řešeno jsem seděl na stromě a čuměl do prázdna.

Mým společníkům se to po nějaké době zdálo podivné, a tak za mnou Thomas vylezl a pomocí jednoduchých příkazu se mě pokusil dostat dolů. Vzhledem k tomu, že je poněkud duchem slabší, tak mi nakonec řekl: „Pusť se.“ Opravdu výborný nápad, takže jsem se pustil a samozřejmě začal padat, nějak se mu povedlo mě zachytit, a tak jsem sice spadl, ale aspoň ne na hlavu.

Bohužel i po sundání antény můj problém trval a já byl dále poslušným otrokem, čehož samozřejmě obě děvčata využila a nutila mě poskakovat, opičit se, svlékat se a dělat podobné vylomeniny. Nakonec mi pomohlo, když jsem vlezl do auta. Nejspíše uvnitř Faradayovy klece se ovládací signál nemůže šířit, což mě zachránilo. Ovšem když jsem zkusil vylézt, vše se vrátilo.

Tedy jsem si spokojeně seděl v autě, zatímco ostatní se ještě nějaký čas potloukali po okolí a nalezli Teslovu věž, která zcela jistě dodávala energií do sirotčince, a tedy i napájela vysílací zařízení, které mě a spolu se mnou i chovance ústavu ovládalo. A co bylo nejlepší, tak zrovna k věži dorazila auta patřící generálu Collinsovi a jeho lidem. Něco tam nějakou dobu řešili a poté v poklidu odjeli. Jali jsme se je sledovat a zjistili, že přijeli přímo k radnici, kde mimo jiné má kancelář radní Caine. Agentky se dali do malého pátrání a od recepčního se dozvěděly, že návštěva opravdu přijela za panem radním.

Jelikož nebylo možno se nenápadně dostat do budovy, tak se agentky vydaly naproti radnici do místního nákupní centra odkud byl skvělý výhled přímo do kanceláře pana radního. Někde sehnaly / koupily dalekohled, aby se jim lépe sledovalo a úspěch se opravdu dostavil. Pana radního osobně navštívil generál Collins a jelikož Agnieszka je užitečnější, než jsem se domníval, tak dokázala odposlechnout (odezírat ze rtů) co si zhruba vykládají. Bohužel toho moc nebylo, jelikož je jeden člen generálova doprovodu zpozoroval a rychle vyrazil si s děvčaty promluvit. Jedno však víme jistě, opravdu generál přislíbil pomoc s řešením problému.

Holky se nakonec pronásledovateli ztratily, a ještě potkaly velmi zajímavou osobu. Ženu, evidentně z vyšších kruhů, která hledala svou ztracenou sestru Isabelu. Zvláštní náhodou se slečna Isabela měla setkávat s pány z různých okultních skupin. Agentky přislíbily pomoc při pátrání, vzaly si kontakt a vrátily se za námi.

Mezitím Thomas vymýšlel a vyráběl speciální helmu, která by měla odstínit signál a já bych se mohl pohybovat v blízkosti vysílače. Helmu kvůli uzemnění spojil s vodiči na podrážkách mých bot. Prý by to mělo fungovat. Ovšem vyrazit si takto do města, tak bych byl poněkud nápadný.

Naše agentky se mezitím vrátily a my se mohli znovu vydat k Teslově věži, kterou jsme měli v plánu vyřadit z provozu. Což byl sice skvělý nápad, ale realizace byla poněkud obtížnější.

Vzhledem k tomu, že věže jsou evidentně trnem v oku nejedné skupině Omegy, tak její zabezpečení se nedá nazvat jinak než opravdu profesionální. Uvnitř hlídka a kolem bytelný plot pod napětím. Zkusili jsme všechno možné i nemožné. Lest v podobě ztracených holek s rozbitým autem, plížení a plazení. Střihnutí plotu izolovanými kleštěmi a dalších pár nápadů proběhlo.

Nu, skončilo to tak, že mi přibyla další dírka v těle. Ti dobráci vevnitř, když je naše snažení omrzelo, to do mě bez milosti pustili z mašinkvéru. Co to má být? Že budou mít pistole, možná samopal, budiž. Ale kulomet? Hnus nad hnus a nefér podmínky. Jediné pozitivum bylo, že oblek od Thomase opravdu funguje.

Nakonec jsme byli rádi, že jsme se odsud dostali pryč. Ovšem překvapením toho dne ještě nebyl konec. Když jsme se vraceli do města, tak jsme viděli armádu, která začala obsazovat přístavní čtvrt a celkem bez milosti naháněla a likvidovala nakažené. K tomu jsme se dozvěděli, že se nejednalo o řadovou armádu, ale mukly, kteří byli ovládání právě přes vysílání ze sirotčince. Nutno přiznat, že výsledky pan Collins má.

A tím naše snažení prozatím skončilo. Znaveni, zraněni a znechuceni jsme se vydali na sklenku a cigaretku. A poté na zasloužený odpočinek.