Po drobné rekonvalescenci mého zranění – průstřel břicha způsobený drahou Freyou – jsme se rozhodli pokračovat v pátrání po příčinách a šíření nákazy v Bostonu. A jelikož víme, že ta houba (či co to vlastně je) má ráda vodu a vlhkost a spousta proměnců míří k vodě, tak jsme upnuli pátrání tímto směrem.

Vzhledem k tomu, že můj oděv byl zakrvácený a zničený tím divným spadem po bouřce, tak jsem se rozhodl, že upravím svůj zjev. Obešel jsem místní čistírnu a krejčovskou dílnu (v té čtvrti tyto služby poskytuje evidentně jeden ohromný rozvětvený rod a jsou schopni sehnat snad vše), kde jsem si vybral krásný tmavý kabát, kde mi ještě mistr krejčí udělal vnitřní všité pouzdro na brokovnici a k tomu elegantní klobouček plus tmavé brýle. Jak se ukázalo šaty dělají člověka a od té doby je velmi snadné přesvědčit prosté lidi, že jsem členem samotné FBI. A to vše za pouhých 25 dolarů.

Pak jsme již hledali první náznaky o šíření v minulých týdnech a o možném jednom z prvních nakažených. V místní čističce (resp. přečerpávající stanici) Calf Pasture bylo v jejím systému objeveno mrtvé tělo vykazující známky plísně. Vydali jsme se na místo, kde jsme se setkali s technikem a údržbářem. Po tom, co mu Tomas pomohl vyřešit nějaký drobný technický problém byl velmi sdílný a potvrdil nám, že opravdu nalezli v čistícím zařízení mrtvé tělo, které mělo znaky nákazy. Dále nám sdělil, že jeho kolega a zaměstnanec společnosti je dlouhodobě nemocný a neví, co s ním je a jako další zajímavost nás upozornil na maják, který před nějakým časem začal svítím podivným žlutým světlem.

Jako první jsme chtěli prověřit nemocného zaměstnance a jeho zdravotní stav. Po drobných peripetiích v kanceláři společnosti, kde jsem trochu nechtíc vyděsil sekretářku, když jsem se představil jako vyšetřovatel, jsme získali adresu nemocného. Kam jsme se okamžitě vydali.

Po příjezdu na adresu zrovna po schodech od bytu nemocného odcházel člověk, který evidentně pracoval pro některý z úřadů zabývající se nakažlivými chorobami. Jak už jsem říkal, šaty dělají člověka, a tak jsem neměl problém mu namluvit, že jsem ta správná osoba, která přebírá ohledání a zajištění místa činu. Bez řečí nám uvolnil cestu a rychle se odpoklonkoval. Vzhledem k tomu, že při práci nepoužil rukavice, na což jsem ho škodolibě upozornil, se domnívám, že si ruce myje dodnes.

Po odstranění policejní (či podobné) pečetě jsme se ocitli v bytě nebohého zaměstnance. Nakažený byl již přemístěn (buď do nemocnice, nebo rovnou do spalovny) a jeho byt vypadal jako klasická ukázka místa, kde se houbě daří. Porostlé stěny, smrad a poletující spory ve vzduchu. Člověk už si pomalu začíná zvykat. Bohužel ohledání místa nepřineslo žádné další informace. Tedy jsme se rozhodli pokračovat v pátrání na majáku, na který jsme byli upozorněni.

Cestou se nám stala taková drobná lapálie. Do cesty nám skočil nějaký hnusný šmejd, který se evidentně chtěl na dopravní nehodě přiživit a vytáhnout z nás nějaký drobný příspěvek a opodál stáli jeho přátelé, aby se mu lépe vyjednávalo. K jeho smůle si nevybral zrovna vhodné oběti. Freya bez mrknutí oka jela dál a já jsem jim na rozloučenou zamával kvérem. Jen jsme zaslechli něco o zasraných mafiánech a špatném výběru.

Ale to jsem odbočil. Dojeli jsme do přístavu a člověk by nevěřil, jaké jsou námořníci pověrčivé krysy. Najít někoho, kdo nás vezme k majáku, který považovali za prokletý, a ještě se ženou na palubě, byl téměř nadlidský úkon. Když už jsme nedoufali v úspěch, tak nás oslovil zhruba stoletý námořník a hrdě nám ukázal svou bárku, na které nás chtěl odvézt. Přiznám se, že v lodích se nevyznám, ale jeho pýcha ve mně opravdu nevzbudila důvěru. Loď byla stará zhruba jako její majitel a ve velmi podobném stavu. Ale což nám zbylo, a tedy jsme se nalodili a vyrazili.

K majáku jsme připluli bez nejmenších problémů. Ovšem po připlutí nás stařec, kterého jsem si překřtil na Ishmaela dle hlavní postavy známého Melvillova románu Moby-dick, upozornil na blížící se bouři a že máme dvacet minut, pak odplouvá. Tedy jsem rychle proběhl celý maják a v nejvyšším patře, kde bylo světlo, jsem našel houbu, poletující spory, plíseň na zdech, prostě klasika. Zkusil jsem rozbít okna, abych vyvětral, ale bohužel to bylo ještě horší a ničemu jsem tím nepomohl. Cestou dolů jsem se zastavil v místní knihovničce a uloupil knihu Král ve žlutém od R. W. Chamberse, ani nevím proč, ale nějak mě zaujala. Přeci jen těch zmínek o žluté už bylo tolik, že by možná neuškodilo si ji přečíst.

Dole kolegové za majákem nalezli zbytky lidského těla obaleného plísní, nejspíše správce majáku. Ishmael nervózně poskakoval, že už opravdu musíme vyrazit. Což se snáze řeklo, než udělalo, jeho slavná kocábka jako na potvoru nechtěla nastartovat. Naštěstí Tomas je opravdu zručný a dokázal motor přemluvit. A konečně jsme odpluli.

Co následovalo poté se nedá vyjádřit jinak než jízda na střele. Bouře, ohromné vlny a do toho Ishmaelův nepříčetný řev, kterým zaklínal bohy a samotné moře vyzýval na souboj. Naštěstí jsme tuto nečekanou atrakci přežili a dostali se v pořádku do přístavu. Po tomto hrůzném zážitku jsme zašli do naší oblíbené restaurace na sklenku kvalitní lihoviny a chutnou cigaretku. Když jsme opustili útulný lokál, tak nás oslovil podivný mladík, s tím že má nějaké informace, které by nás mohli zajímat a že je ochoten je za drobný obolus předat dál. Bohužel pro něj to znělo jako vydírání a já neměl po projížďce na mořských vlnách zrovna dobrou náladu, a tak jsem ho trochu zmáčknul.

Dozvěděli jsme se od něho, že nás jeho skupinka sleduje a byli to oni, kdo nám skočil pod vůz. Dále se zmiňoval o nějaké okultní společnosti jménem Stříbrná lóže a klubech, kde by se mohli scházet. Nakonec jsme mu ještě zabavili zlatý medailon s podobiznou dámy z vyšší společnosti, která by mohla patřit do výše zmiňované lóže. Zajímavé, a tedy jsme se rozhodli, že se na to podíváme blíže.

Vydali jsme se do lepší čtvrti a začali tipovat ty správné podniky. Jacob pomocí jeho znalostí okultních jevů, dokázal určit ten správný klub. Prý ve štítu má nějaké ty vhodné klikyháky a obrazce, kterými se určují a poznávají tyto čarodějné věci. Kdož ví, na to je odborník on. Chtěli jsme klub sledovat, a tedy se ubytovali v místním hotelu, ze kterého byl docela slušný výhled. Sice neskutečných deset dolarů za noc, ale stálo to za to. Lépe jsem se dlouho nevyspal, luxus a pohodlí. Dokázal bych si na ten buržoázní přepych zvyknout.