Čtvrtek, 23 července.

Dnes jsme knihovnu navštívili již brzy ráno, vybaveni a připraveni mapovat podzemí. Před vstupem nás knihovnice informovala o dalším užitečném nálezu, tentokrát knize pojednávající o ochranných znameních, z nichž některá si můžeme nést s sebou do podzemí. Tato kniha mne také inspirovala znovu prozkoumat symboly vyryté okolo dveří do podzemí. Společně s upraveným pentagramem je na dveřích napsáno ochranné kouzlo písmem starého magického jazyka. Kopii textu mám, je však bohužel neužitečná bez znalosti jeho výslovnosti.

Brzy poté jsme znovu vstoupili do podzemí, tentokrát přivítáni hustou bílou mlhou, blokující dohled dále než na dosah ruky. Přes ztíženou viditelnost jsme sešli dolů a vyšli doleva, pokračovat tam, kde posledně. Po pár krocích jsme poznali další tajemnou nástrahu podzemí, v dálce jsme slyšeli šouravý pohyb ozbrojených nepřátel, a pod našima nohama praskání stovek čistých kostí.

Došli jsme do průchozí místnosti, než jsem se rozhodl zastavit a zjistit více o kostech roztroušených po hrubé zemi katakomb. Zatímco moji kolegové se společně ztratili v mléčné mlze, já poklekl na zem a sebral lebku. Pohleděl jsem do prázdných očních důlků a navázal spojení s duší ztraceného.

Našel jsem muže s rozbitou lebkou, umírajícího, pronásledovaného. Byl neprávem odsouzen za čarodějnictví, které neuměl a neprovozoval, a obklíčen davem který převzal roli soudce i kata. Kameny létaly vzduchem, vidle, kůly, pochodně se přibližovaly, jeho život měl brzy skončit, v bolesti a sám… Odtrhl jsem zrak a pustil rozbitou lebku, nechal jsem duši umrlce jít, zuřiví katé z jeho času však zůstali se mnou.

Slyšel jsem hlasy, kroky, tlukot zbraní a křik, přímo za mými zády. Vyrazil jsem vpřed, do slepé prázdnoty husté mlhy. Jen částečně jsem si uvědomoval co je přede mnou a vrhl jsem se doleva abych neskončil ve slepé uličce. Pak znovu doleva do malé místnosti, jen já a jeden mrtvý muž, čekal jsem než pronásledující dav utichne, potom jsem se tiše a pomalu vrátil zpět, najít své spoluagenty a odejít než nás neklidní mrtví obklíčí a přidají k nim.

Prošel jsem průchozí místností a kolem všech odboček ale zbylé agenty jsem nepotkal. Podle hlasů jsem věděl jen, že tam jsou, nemohl jsem určit směr, takže mé snahy radit nepřinesly ovoce. Přes to se však nakonec dostali ke schodům domů, kde jsme se spojili a vydali nahoru společně.

Za dveřmi do knihovny nás však přivítala hlaveň brokovnice. Šerif na nás čekal a tentokrát nebylo kam utéct. Vytáhl nás ven a nechal nás vypovědět proč tam jsme. Po odpovědi nás důrazně varoval již dolů znovu nechodit, prý nám v tom nemůže zabránit, jen ví že mnozí se nevrátili nebo zůstali v sanatoriu po návštěvách podzemí. Také se nelibě vyjádřil o čaji který pijeme ke vstupu dovnitř, a před našima očima otevřel dveře do podzemí a znovu je zavřel několikrát bez jakékoli magie. Myslím, že cokoli dělá šerifa tím, čím je, může rozehnat magii, a že strhl ochranné kouzlo jež stálo nad vchodem dolů. Nejspíš nyní můžeme projít bez zábran tam i zpět, ale bojím se že totéž platí pro ty, kteří měli být drženi uvnitř.