Je o dva dny později po posledních událostech. V pondělí večer jsme vyrazili do knihovny, kde nás slečna knihovnice opět mile přivítala. Dokonce pro nás měla informace, které se nakonec ukázali jako užitečné.

První věc, o kterou se s námi podělila je, že podzemí ve snovém světě je jen jakousi spojnicí, či tunelem mezi naším a cizím světem a je třeba jím projít, nezdržovat se tam. Prý to, co tam člověk potká a uvidí, je jen imaginace jeho vlastních strachů a obav, kterým je nutno čelit. Tyto informace vyčetla v díle Carla Gustava Junga, o kterém mluvila jako o jakémsi Evropském židovi, který je v rozporu s dalším známým vědcem a psychiatrem Sigmundem Freudem.

Druhou informací byl útržek mapy podzemí, který objevila v nějaké založené knize. Jak jsme nakonec zjistili, navazoval na mnou kreslenou mapu a ukázal cestu k jakémusi východu.

Pak jsme jen počkali do večera a našim známým způsobem jsme vešli dveřmi do podzemí. Jen náš duchovní David měl trochu problém s přechodem do snového stavu, ale jako osoba duchovně založena, to bez větších problémů zvládl.

Mrtvé jsme tentokrát nepotkali, ale Rai slyšela různé hlasy, patrně svých předků. Tedy jsme chvilku strávili tím, že jsme ji nechali poslouchat a následovat své představy. Jediné, k čemu to vedlo bylo zjištění toho, že katakomby jsou vícepatrové. Došli jsme k zasypanému otvoru, který vedl do nižšího podlaží. Nalezli jsme i vchod, kterým by se dalo dostat níže, ale nejspíše už ne zpět.

Nakonec jsme šli dle útržku mapy k východu (resp. vchodu dle mapy), kde opět byly schody, které končily dveřmi. Dveře jsme otevřeli a dostali se do sklepa domu. Seshora jsme slyšeli zvuky kroků a přítomnosti jiné osoby. Naštěstí si nás nikdo nevšiml, a nakonec jsme mohli vyjít z domu ven.

A zde jsme strnuli v úžasu. Vyšli jsme do temného města, kde jsme viděli zvláštní kořeny a propletence jakoby hadů, či snad chapadel vinoucích se po zemi. Před dalším průzkumem jsem vytlačil auto z garáže a nechal ho na ulici před domem. Což se nakonec ukázalo jako velmi užitečný nápad. Označili jsme si tím pozici domu se vchodem do podzemí, jelikož většina domů byla velmi podobných a v temnotě bychom nemuseli poznat ten správný dům.

Po několika krocích směrem k centru města jsme potkali místní obyvatele, kteří na nás reagovali ne zrovna přátelsky. Ale dozvěděli jsme se prvních pár informací. Tedy je zde třeba dodržovat nějaká pravidla. Zatím to byla tato: Neptat se a v žádném případě nepoužívat oheň. Jako upozornění ukázala postava na mrtvá těla rozvěšena na okolních lampách. Což bylo celkem jasné upozornění, abychom se prozatím chovali slušně a tiše jako myšky.

Pokračovali jsme dále do centra, až jsme došli k místní škole. Neodolal jsem a vešel dovnitř, kde na mě místní „studenti“ koukali jako na zjevení a slyšel jsem, jak si šeptají věty jako: „Tak co, už se do něj pustíme?“ a „Večeře už přišla.“ A podobné milé projevy sympatií a přátelství.

Po těchto větách jsem si řekl, že není třeba si brát servítky, a tak jsem vlezl na nejbližší záchod, kde v kabince byla jedna z těch bytostí. Krom toho v korýtku ležela ledvina, evidentně lidská. Tedy jsem otevřel dveře od kabinky a tu rádoby lidskou osobu kopl vší silou do obličeje. Nejspíš přišla o několik zubů a už to holt nebyla taková krasavice. Ale zase na druhou stranu byla mnohem přístupnější přátelské rozpravě.

Ve zkratce, co jsem zjistil. Platí zde opravdu pravidla. Neptej se, nepoužívej oheň, na slovo poslouchej vždy toho, kdo je silnější. Pak jsem se dozvěděl, že se ve městě relativně často objevují lidé z našeho světa, kteří zde slouží jako zábava při obřadech, kde jsou upálení (to je jediná výjimka, kdy je dovolenou použít oheň). Další věci je, že všichni jsou ozbrojeni, alespoň chladnou zbraní, ale po názorné ukázce brokovnice a revolveru mi sdělila, že předměty zná a jedná se o střelné zbraně, které ve městě jsou. Nakonec jsem se zeptal na zdejší výuku. Povídala o dějinách kosmu, to je prý důležité a je třeba to znát. Ovšem bohužel veškerá výuka se odehrává v cizím a neznámém jazyce.

V tu chvíli se má zajatkyně začala smát se slovy, že kamarádi jsou již za dveřmi a čekají na mě. Když jsem řekl, že jsem ozbrojen a nemám nejmenší problém je postřílet, tak se jen smála a že prý alespoň bude zábava, že si konečně zase užijí pořádný hon. Dále jsem se dozvěděl, že je schopná své spoluobyvatele cítit. Nu a poslední věcí bylo to, že přeci jen lpí na životě a nechtěla zemřít. Zas taková zrůda, abych nemilosrdně zabil neozbrojenou malou (byť hodně divnou) holku nejsem, a tak jsem ji jen zavřel v kabince.

Pak už nezbylo nic jiného než otevřít dveře. Venku na mě opravdu čekalo hodně místních studentů, ale vzhledem k brokovnici v mých rukou se do žádné akce nepouštěli. Snažil jsem se je přesvědčit, že jsem ten, koho mají poslouchat, protože jsem silnější a ozbrojený. Skoro to vyšlo, bohužel v nejlepším přišel jejich „učitel“ se slovy: „Nu, studenti, tak jak jsme se to učili? Ruče do toho!“

V tu chvíli studenti vytáhli zbraně a bylo jasné, že mám velký problém. Co se dalo dělat, profesůrka jsem střelil do hnusného ksichtu a proskočil zavřeným oknem na ulici, ještě že tam bylo, jinak by se mnou byl konec. Na zemi, ještě, než jsem se stihl zvednout, jsem si všiml, že kluci a holky by šli rádi za mnou již otevřeným oknem. Poslal jsem jim na památku pár broků a začal jsem s Davidem a Rei zdrhat.

Ti mezitím, kdy jsem byl moc dlouho vevnitř, začali mít o mě strach, a tak zapálili kůlnu. Doufali, že tím udělají rozruch a vylidní školu. Bohužel to nemělo správný efekt, boudu nechali shořet a začali mé přátele následovat. Zatím čekali na to, až bude jasné, že jich je víc a budou mít jasnou převahu. A tak jsme se sešli a začali utíkat zpět k domu se vchodem.

Před domem David vytáhl lahvičku, která začala svítit zvláštním a silným jasem, který naše pronásledovatele zastavil. Nutno dodat, že opravdu na poslední chvíli. Díky tomu jsme mohli v klidu vejít do domu, sejít do sklepa a projít dveřmi. Když jsme za sebou zabouchli, tak jsme ještě slyšeli, jak se naši pronásledovatelé snaží dveře otevřít, ale naštěstí to nemohli udělat.

Jenom jsme prošli katakombami a vešli zpět do knihovny, kde jsem nechal kopii mapy pro další skupiny Omegy. To je zatím vše. Příští plán je opět navštívit město a zjistit mnohem více.