Chvíle oddechu před dalším „ponorem“ a tedy je chvíle času sepsat hlášení a tím si i utřídit myšlenky. Po získaní informací (viz hlášení mise 118) bylo celkem jasně a rychle rozhodnuto, že se musíme dostat do „světa za oponou“ – do Arkhamu. Manuál k cestování jsme měli, tedy jen sehnat někoho, kdo ho dokáže použít. Naše volba padla na doktora Wooda z města Reading.

Ještě před odjezdem z Bostonu jsme se rozhodli, že je třeba si zajistit větší palebnou sílu, než jakou jsme dosud disponovali. Naštěstí známe místního prodejce a překupníka zbraní, který nás vždy rád uvidí a je schopen zajistit příznivou cenu za své zboží. Už dlouhých patnáct let jsem nepotřeboval zbraň a nejsem nikterak nadšen, že se opět stává součástí mého života, ale znáte to. Kdo je připraven, není překvapen. Tedy jsme odcházeli bohatší o pumpovací brokovnici Ithaca model 37 a revolver .357 magnum a mít větší hotovost, tak snad vezmu i toho Thompsona. Pak už jsem si jen na střelnici oživil své znalosti z používání střelných zbraní a pak hurá na vlak. Ano, slyšíte dobře, na vlak. Mockrát děkujeme žlutý příteli, že si nás zanechal bez vozidla.

Po příjezdu do Readingu jsme se nechali známým taxíkářem odvézt k doktorovi, kterého jsme potkali cestou na oběd, který mu nebyl dopřán. Místo toho musel řešit problematiku našeho přesunu do Arkhamu. Nemohu říct, že by nás svými závěry potěšil. Jak jsem již psal minule, máme knihu / manuál, který popisuje možnosti cesty. Sny, elektrické impulzy přímo do mozku a nakonec drogy. Nám nejblíže a nejsnáze dosažitelná byla možnost připojení elektrod k hlavě a speciální šoková „terapie“. Dále jsme byli upozorněni, že tento proces je nevratný, hrozí trvalé poškození mozku a s tím spojená schizofrenie, paranoia a další milé projevy duševního klidu a rovnováhy. Vzhledem k tomu, že z jistých důvodů, nemám moc co ztratit, jsem se pokusu zúčastnil pouze já a moji kolegové sloužili jako má podpora a „kotva“ ke skutečnému světu.

Co si uvědomuji cesta na druhou strana nebyla nikterak příjemná. Bolest, odloučení od těla, pocit neskutečna a další pocity a nepříjemné vjemy provázely mou cestu. Opravdu jsem se ocitl někde jinde, v kopii našeho světa, byť pozměněného a nejasného. Vnímal jsem své přátele, věděl jsem o nich, a přesto jsem se jich bál, v pozadí za nimi číhalo něco jiného, něco nebezpečného. Nakonec jsem překonal svůj strach a donutil se vydat na cestu křečovitě svírajíc brokovnici ve svých rukou. Bloudil jsem temným sklepením, a nakonec objevil cestu vzhůru, za světlem. Byl jsem opět v jiné místnosti s velkým zářivým otvorem, který mě lákal a vábil. Jen ty postavy mých přátel (a jejich temných obrazů) mi chtěli stát v cestě a odradit mě od mé cesty. Dokonce na mě mluvili, bohužel neznámou a divnou řečí, která nedávala smysl. Ovšem brokovnice v mých rukou byla jasným argumentem, proč mi jít z cesty a nestát mi v cestě za světlem.

Krátký krok do světla a pak pád, dlouhý, předlouhý pád, který přesto nakonec skončil a byl jsem venku v otevřeném prostoru. Jen ty postavy mě stále sledovali a stáli mi v cestě. Cítil jsem, že jejich přítomnost mi neumožňuje najít to, co hledám. Nakonec se mi jich povedlo zbavit, ale stejně jsem ve svém pátraní nebyl úspěšný. To světlo na nebesích a jeho spalující žár mi nedalo možnost najít cestu. Nakonec na pokraji zhroucení jsem nalezl tvora, v jehož stínu jsem našel alespoň částečnou úlevu. Ta bytost mi dokonce nabízela pomoc, ovšem výměnou za budoucí službu. Ne pro sebe, ale pro někoho, jehož jméno mi nechtěla, nebo nemohla prozradit. Tato noční můra nakonec skončila po tom, co se mě David dotkl a ten dotyk mě vrátil zpět do skutečného světa. Do světa s nebem a sluncem nad hlavou, kde jsem zjistil, že ten tajemný a temný objekt je dům doktora Wooda, vábivý světelný otvor je obyčejné okno na půdě, kterým jsem vypadl a můj let byl jen obyčejný pád. A nakonec ten zvláštní tvor, který mě zachránil byla kočka, ano, jedna z těch zvláštních Readingských koček.

Jedno je mi jasné, musíme počkat do večera, do tmy a vydat se do toho podivného světa všichni a pak snad budeme mít šanci nalézt bránu, která mi byla skryta. A projít do skutečného Arkhamu a tam snad najdeme to, co hledáme.

A ještě musím dodat, že pánům, kteří hlídali doktorův dům v autech, se můj pokus o přátelské popovídaní nikterak nelíbil a zmizeli jak pára nad hrncem. Možná za to mohla brokovnice v mých rukou, ale třeba jen neměli náladu si povídat.