---- datatemplateentry hlaseni ----
template      : :template:data_hlaseni
mise_nspage   : 178
agent_nspage  : 212
----

Probuzení do nového rána a stále naživu. Navíc jsem se dozvěděl, že SSSR s Německem podepsali pakt o neútočení. Sice nevím mnoho o Německé ideologii – nacismu, ale přeci jen je to jeden ze směrů, který dbá na dělnou třídu a celkové povznesení světového proletariátu. Tedy z mého hlediska ideální stav. Uvidíme, jak se světová situace vyvine, ale zatím nemám větších protestů. A doufám, že to bude cesta k posílení světového míru. Samozřejmě je třeba, aby nacistická ideologie byla reformovaná a přiklonila se k jedné jediné možné cestě, a to k Marxismu-Leninismu, ale je to první vlaštovka.

Ale nyní již dost o situaci v Evropě a vraťme se do prohnilého imperialistického uskupení. Sešli jsme se v dílně, kde jsem se od Erika dozvěděl, že dostal od prodejce novin vzkaz zabalený v novinách. Prý mě má vylákat na hřbitov a za to dostane nějakou odměnu. Sice zajímavé, ale nějak jsme neměli nejmenší chuť to řešit. Nejspíš bych dostal kulku rovnou mezi oči. Ale Erik tím u mě stoupl v ceně, evidentně se mu dá opravdu věřit. 

S tím jsme se rozloučili s dílnou a vyrazili do Miskatonického klubu, zda tam nepřibyla nějaká další zpráva. Jaké bylo naše překvapení, když jsme tam uviděli sedět Bedřicha Starého, který zrovna sháněl nějaké agenty Omegy. Nevypadal příliš nadšen, když viděl nás, ale může být rád, že našel alespoň někoho.

Již nás v Bostonu nic nedrželo, přeci jen začalo zde být poněkud horko, a tak jsme vyrazili do městečka jménem Danvers. Bedřich po cestě toužil oprášit si své řidičské umění a s nonšalancí sobě vlastní usedl za volant. Nevím, jaký je řidič, nevyznám se v tom a k řízení mám od přírody odpor. Ale dovezl nás na místo bez nehody, tedy za mě bylo vše v pořádku. Cestou nám vyprávěl, že v Danversu již byl a o tom že na kopci nad městem je ohromná Teslova věž, která je samozřejmě velmi dobře hlídaná. Zastavil přímo pod kopcem s věží u malého docela sympatického bistra. Já jsem hned po vystoupení z automobilu vyzkoušel svou anténu, zda neuslyším něco zajímavého. Slyšel jsem a nebylo toho málo, různé druhy vysílání a obecný zmatek a kakofonie různých signálů, opravdu zajímavé. 

V bistru jsme probrali možnosti našeho pátrání a možných zajímavých lokací ve městě a jeho okolí. Tedy je zde veliká Teslova věž na kopci, nemocnice a sanatorium, vojenské tábory v bažinách, a nakonec pobočka Sommersfeld Company. Mezitím Bedřich nepokrytě flirtuje se servírkou a vyzvídá nějaké zajímavé informace. Nutno přiznat, že náš Casanova má úspěch a evidentně ví jak na to. Děvče se rozpouští jako máslo na plotně a je samý cukrblik. Ale co je hlavní nemá problém mluvit a mluvit. Tedy, prý se jednou za čas ozývají sirény, to je signál, že věž jede na mnohem vetší výkon a není radno se pohybovat mimo izolované domy a auta. Prý to člověka dokáže zranit a nejspíše i zabít. Všichni, kteří se pohybovali venku za zvuku sirény zmizeli. Snad existuje dohoda mezi vedením města a společností Sommerfeld (popř. armádou) a nikdo zmizelé neřeší. Věž je hlídaná a kdo se tam jen přiblíží tak je zastřelen. A nakonec něco o armádě a o tom, že je tu čím dál ví vojáků.

Zaplatili jsme a jeli obhlédnout nemocnici. Cestou zastavíme a kousek od nemocnice zkouším opět sílu signálu a doufám, že zjistím něco víc. Bohužel pro mě, signál je naprosto jasný, služ, poslouchej, a tak všelijak podobně. Samozřejmě toho drahý Thomas využije a já opět skáču a dělám na jeho přání opičky. A to mohu být rád, že zde není Freya, to bych dopadl podstatně hůře. Nakonec mě strčí do auta a já mám opět čistou hlavu.

Přijeli jsme do nemocnice a snažíme se zjistit cokoliv zajímavého. Moc se nedaří, tak jsem začal předstírat akutní bolest břicha a nechal se na kolečkovém křesle odvézt k recepci. S moc vřelým přijetím jsem se nesetkal, prý jsou léčebna pro duševně choré, a ne klasická nemocnice. Po chvíli přesvědčování se mě a Bedřicha, který slouží jako doprovod, ujme lékař a uvede nás do vyšetřovací místnosti. A zde to začalo být zajímavé, bohužel si toho moc nepamatuji a vím to hlavně z vyprávění. 

Nasadil mi na hlavu kuklu s elektrodami a připojil ji do nějakého velkého přístroje. Jakmile ten krám zapnul, tak jsem se začal rozplývat na obláčku růžové mlhy a cítil jsem, že všechno je v pořádku. Po chvíli jsem se bohužel na chvilku probral, to Bedřich vytrhl přístroj ze zdroje elektřiny, protože se o mě bál. Doktor se nenechal vyvézt z míry a bez okolků mi píchl injekci. Stav oblouznění se vrátil a já mohl být vyšetřen. Bedřich mezitím šmejdil po okolí a hledal cestu, jak se dostat do skříně s preparáty. Nutno dodat, že bez úspěchu. 

Doktor nás vypoklonkoval zpět do haly, kde jsme viděli Erika s Thomasem, jak vyzvídají místního zřízence. Ten jim vysvětlit, že existují dvě oddělené budovy. První, ve které jsme se nacházeli je léčebna pro duševně choré, tedy zde se pacienti léči, kdežto v druhé asi kilometr vzdálené je sanatorium, kde se nacházejí pacienti, kteří jsou nevyléčitelné případy a je třeba je pouze izolovat a dopřát jim klid. Mluvil i o práci s pacienty, kteří jsou kolikrát agresivní, o speciálním ženském křídle apod. 

Mě v tu chvíli napadlo, že se zkusím přihlásit na místo zřízence, přeci postavu na to mám a lidský přístup mi nikdo nemůže upřít. S tím jsem vyšel do patra na personální oddělení. Bohužel potvora úředník chtěl reference, že jsem z oboru. Zkusil jsem se vymluvit a mám domluvenou další schůzku. Vzhledem k tomu, že minulého zaměstnavatele jsem si vybájil, tak asi nebudu mít moc šancí.

S tím jsme z ústavu odešli a Bedřich okamžitě začal poskakovat, že do té ordinace se musíme vrátit a vzít si pár těch lahviček s oblbovacím preparátem, Thomase zase velmi zajímal ten přístroj. Vlastně proč ne. Neměl by to být velký problém a jedno malé vloupání nám s našimi drobnými škraloupky už nemůže uškodit. Jeli jsme se tedy vybavit. 

Jako první jsme zakoupili žebřík v místním krámku. Thomas nevěda, jak ho odvézt, vytáhl pilu a hned před krámem ho hodlal rozřezat na menší skladné kusy, s tím že ho pak snadno svážeme drátem. Jen jsem zakroutil očima a začal nadávat. Nakonec si dal říct a žebřík jsme jako normální lidi přivázali na střechu vozu. Ještě jsme zajeli do místního obchodu s oděvy, kde mají tzv. Faradovy obleky – tedy oblek vylepšený o kovové pásky a uzemňovací dráty plus elegantní klobouček. Měly by nás ochránit před elektromagnetickým zářením jež emitují věže, a hlavně já bych neměl být ovladatelný.

Vzhledem k tomu, že byl stále den, a tedy ne úplně vhodný čas pro jednu malou nemocniční loupež, jsme se rozhodli podívat na druhou část nemocnice, sanatorium. Kde jsou nevyléčitelní pacienti. 

Měli jsme docela štěstí, pacienti byli v zahradě na špacíru a nikdo je nehlídal, a hlavně na ně ani nekoukal. Zkusil jsem si jednoho zavolat k sobě a jaké překvapení, přišli asi čtyři, tedy všichni, kteří byli v doslechu. Zjistili jsme, že poslouchají na slovo, ale mělo to háček, poslouchali všichni naráz. Měl jsem nápad nasadit jim klobouk od obleku a zjistit, co by to s nimi udělalo. Byla to docela legrace vidět čtyři lidi, jak se snaží jeden klobouk nasadit každý na svou hlavu. Nakonec jsme marného úsilí nechali a přinesli žebřík. 

Erik statečně přelezl plot, vyhlédl si prvního blázna a převlékl ho do Faradayova obleku. Nutno přiznat, že neměl moc šťastnou ruku ve výběru vhodného objektu. Trefil opravdového blázna. Dozvěděl se velmi užitečné informace, např. že má rád úterý, jelikož v úterý se podává nákyp, který sice nemá rád, ale hrozně rád ho hází po těch v bílých pláštích. Naopak nesnáší sobotu, protože sobota je den, kdy se podávají léky. Takto si hezky povídali asi pět minut. Rozhovor skončil u neviditelných berušek a jejich nebezpečnosti. Erik nakonec magorovi zabavil oblek a vrátil se zpět za námi. Jako bonus dostal ránu od plotu, který jak se ukázalo byl pod proudem.

Další pokus udělal Bedřich, který si vybral mladého výrostka, který po převlečení do Faradayova obleku byl celkem normální. Vylákal ho jako starý úchyl na zmrzlinu a dostal ho přes plot. Nasedli jsme se smradem do vozu a dali se do řeči. Byl pěkně odrzlý, ale když viděl, že mám pod sedadlem tommyho, tak trochu vystydl.

Zavezli jsme ho dle Bedřichova slibu do vedlejšího městečka Peabody do bistra na zmrzlinu a pořádný pozdní oběd. A potom kluk začal zpívat. Prý je opravdu sirotek z Bostonského sirotčince. Dostal nabídku, na kterou kývnul. Jde opravdu o pokusy udělat poslušného vojáka, dělali různé testy jako je orientace, střelba apod. Prý špatně střílí, tak nebyl do dalšího programu připuštěn. Ví, že je ovládaný a že jsou s tím problémy, protože se pokusní králici nedají ovládat jako jednotlivci, ale jako celá skupina. Je celkem spokojený, jelikož má jídlo a střechu nad hlavou a teď bude mít akorát průser, protože nestihne večeři, na kterou je svolávají speciálním signálem. 

Jediné, co nás napadlo přehodit ho jako kouli na noze někomu jinému, tedy agentce Amelii Rollins, která má šílené touhy založit si sirotčinec. Tak ať si užije. Klukovi dáme adresu a já mu přihodil padesát babek na cestu. Asi jsem zbláznil, kdybych kluka poslal do hajzlu a prachy prochlastal, udělal bych určitě lépe. Ale co, jsem holt od přírody dobrák a milý hoch.

Vzhledem k tomu, že se začalo stmívat, tak jsme vyrazili směr nemocnice. Thomas čekal v autě, připraven nás rychle odvézt. My ostatní jsme vyrazili k oknu do ordinace. Vzhledem k tomu, že bylo cca 4 metry vysoko a žebřík jsme zapomněli na druhé stran plotu sanatoria, tak Bedřich přišel s geniální ideou. Našel dlouho větev, které říkal ostrv a prý se to u nich doma před staletími používalo k dobývání hradů. Nakonec jsme se pomocí ostrve opravdu dostali na parapet okna a tam se to vše začalo kazit. 

Vzhledem k tomu, že nejsme žádní lezci, obzvlášť já se svou hřmotnou postavou, tak jsme začali padat a jediné co zbylo bylo rozbít okno a vpadnout dovnitř. Rychle jsme začali sbírat všechno možné lahvičky, papíry, tu zvláštní kuklu a pak jsme slyšeli rychlé kroky na chodbě. Bedřich zapřel židli za kliku a začali jsme mizet. 
Mezitím Thomas viděl, jak k nemocnici přijel nějaký silný bourák a z něj vyšli hoši s flintami v rukou, nemohl nás varovat, ale to zas tak nevadilo, protože jsme mu vpadli do auta s řevem a klením, aby okamžitě šlápl na plyn. Což udělal opravdu briskně, ovšem chlapci, kteří se vrátili do svého auta také nelenili a vyrazili za námi.

Snažili jsme se ujet, ale proti našlapanému osmiválci naše dýchavičná fordka neměla nejmenší šanci. Provedli jsme pár pokusů. Například dlouhá dávka z Thompsonu, pak světlici do okna, ale nic nezabralo. Pak jsem se odhodlal k činu. Za prvé chtěl jsem pryč a za druhé jsem si chtěl sám sobě dokázat, že jsem stále kabrňák a nic mi nezabrání hrát si s magií. Tak jsem vytáhl svitek, jediné, co jsem o něm věděl, bylo že má něco přivolat, nejspíše démona. 

A tak jsem svitek použil s jasným přáním: Zbav nás pronásledovatelů. 

Najednou bylo ticho, nastala tma a vůz se přestal pohybovat. Po těch, co nás pronásledovali ani stopy. Nakonec se objevilo světýlko, to Erik zapálil zapalovač. Chvíli jsme jen tak hleděli a čekali co bude. Dlouho se nic nedělo, tak jsme otevřeli opatrně dveře. A venku byli oni, stáli nehnutě v řadách. v zástupech. Tiší, mlčenliví, a přestože vypadali jako lidé, byli jiní, nelidští. Snažil jsem se je přesvědčit, že ostatní s tím nemají nic společného, že své dluhy platím já a nikdo jiný a jsem připraven cenu za pomoc zaplatit. 

Nakonec mi odpověděli, prý jsem již zaplatit, tím že jsem je povolal. Snažil jsem se něco dozvědět, ale jak už dlouho tvrdím, domluvit se s okultisty a démony je skoro nemožné. Opět plno nicneříkajících keců. Jediné, co z nich vypadlo, že jsou Legie a je jich mnoho. Tak už jsem to nevydržel a řekl jim, ať jdou do prdele. To je evidentně zaujalo a ptali se do jaké. Co jsem jim měl říct, zmínil jsem se o dvou miliardách prdelí na celém světe a ať si dělají co chtějí, ale nelezou mi do cesty a ideálně ať táhnou třeba do Číny. To se jim evidentně zalíbilo a s tím zmizeli. Světlo se rozsvítilo, motor naskočil a my jsme stáli na silnici na úplně jiném místě, než jsme měli být. 

Konečně jsem pocítil opět radost ze života, stále to v sobě mám, byť jen ždibec magie, ale přesto něco zbylo, něco, na čem se dá stavět. Trochu mi mou rozjívenou náladu kazil Bedřich s jeho brbláním, co jsem to prý udělal a jestli jsem zdráv. Nechápal jsem o co mu vlastně šlo, vždyť to dopadlo úplně skvěle. 
Pronásledovatelům jsme se ztratili, vyvolaný démon byla banda podivínů, kteří ovšem necenili zuby a drápy, a nakonec v poklidu odešli. Opravdu nechápu, co má ten hoch za problém, já mu taky nekecám do toho, že se baví se svou mrtvou ženou.