---- datatemplateentry hlaseni ----
template      : :template:data_hlaseni
mise_nspage  : 157
agent_nspage  : 264
----

6. srpna 1939

„Kontakt vědoucích“ mi nedal spát. Jakmile jsem se doslechl o klubu v Bostonu, kde se agenti Omegy schází, musel jsem tam vyrazit. Dnes ráno jsem byl na místě s jasným cílem: prozkoumat místo toho tajemného signálu, který jsme zaslechli předevčírem na vzducholodi.

Uvnitř klubu, který byl menší než jsem čekal, jsem našel barmana a čtyři gentlemany. Fredrik Old působil klidným dojmem člověka, který toho dost viděl a máloco ho vyvede z rovnováhy. Jan Skretowski se svou znalostí bezdrátového spojení a vysílání se jistě bude hodit. James Delanayi v sobě nezapřel obchodníka, který si jde tvrdě za svým. A nakonec pan profesor Christoph Osswald, jeho znalosti elektromagnetického pole budou bezesporu také užitečné.

V klidu jsem pánům popsal cestu vzducholodí před dvěma dny včetně toho, co jsme zjistili. Upozornil jsem, že se zdálo, že o ono místo mají eminentní zájem i Němci, a že bych je rád předešel. Jak se později ukázalo, měl jsem raději strávit pár dní v archivu Omegy přípravou na tuto cestu. Poslali jsme sice ještě obecný dotaz ohledně vědoucích přes telex, ale to nám ve finále k ničemu nebylo.

Signál byl lokalizován pár mil severně od města Danvers, vydali jsme se tím směrem, já svým starým Willisem, James svou moderní károu. K Danversu jsme mířili po mezistátní silnici a kousek severozápadně od města jsme jen pár set metrů od silnice narazili na teslovu věž. Zřetelně se proti nebi rýsovala její asi 20 metrů vysoká konstrukce. Zajímavé ovšem bylo, že stála v podstatě v areálu psychiatrického ústavu. To vypadalo velmi podezřele a asi není překvapivé, že nás všechny ihned napadlo, že to nebude náhoda. To už jsme si všimli další věže, mnohem mohutnější, která se nacházela na nízkém vrchu (na mapě označen jako Witch Hill) několik mil severně dále po silnici.

Zastavili jsme kousek dále na odpočívadle a vydali jsme se na nízký kopeček s výhledem na obě věže, odkud se Jan s panem profesorem pokusili zjistit, jaké signály pomocí svých přístrojů chytí a odkud budou vycházet.

Povedlo se zaměřit několik vysílání v různých pásmech, bylo jasné, že vysílá velká věž, z malé nic nepřicházelo. Mimo běžných signálů jsme zachytili i jeden kódovaný, pravděpodobně servisní, a jeden zvláštní, slabší. Pokusy trvaly delší dobu, to už James Delanayi nevydržel a s Fredrikem se vydali přímo k velké věži. Nic dalšího jsme nezjistili, tak jsme je poté s mírným zpožděním následovali.

Jak se ukázalo, když jsme se k velké tesla věži přiblížili, areál s poloměrem 150 - 200 metrů kolem ní byl obehnán elektrickým plotem a bylo v něm několik větších či menších budov bez oken. Budovy měly rovné střechy, ničím neosazené a nebyly spolu ani nijak propojeny (dráty, trubky). Věž samotná je opravdu mohutná, odhadujeme výšku kolem 100 metrů. Bylo tam i několik nižších konstrukcí, které by mohly obsahovat světlomety (ale zdá se, že spíše ne). Do areálu vedou dvoje vrata, ovládaná elektromotorem. Cesty k nim vedou z hlavní silnice a mají kolem 70 metrů. Obchůzka kolem plotu nepřinesla žádné poznatky, pouze bylo cítit, jak kovové předměty, které jsme měli u sebe, drobně brní.

Přes silnici naproti areálu věže byl motel Pod věží. V hlavní budově se kolegové pokusili získat informace od postaršího číšníka (který se ukázal být majitelem motelu), já jen poslouchal a pozoroval okolí. Všechny židle uzemněné a podobně na tom byly i další kovové předměty, co jsme v motelu viděli. Dozvěděli jsme se, že nikdo z areálu věže do motelu nechodí, vlastně nikdo z areálu (nikdy) nevychází, pouze v noci ze soboty na neděli nebo z neděle na pondělí přijede do areálu jedno až dvě nákladní auta (jižním vjezdem), která většinou po nějakém čase opět vyjedou, ale někdy ani to ne. V areálu se vždy zdrží minimálně 30 minut. Čas od času se tu dokonce rozezní i sirény, to když jde z věže tolik elektřiny, že přiblížení k ní je velmi nebezpečné. Dozvěděli jsme se i to, že občas z blázince, u kterého stojí ta menší teslova věž, někdo uprchne. To se pak místní zavírají a zamykají doma, neboť tito uprchlíci jsou mimořádně silní, vzteklí a neovladatelní.

Byla neděle po obědě, rozhodli jsme se, že se pokusíme do areálu proniknout, až do něj bude auto přijíždět. 
Po krátké diskuzi byl plán následující: Fredrik se schová u příjezdové cesty (byť porost kolem ní byl vymýcený, vhodně zakrytý člověk by v noci posádce auta mohl uniknout), já s Jamesem budeme čekat u brány a Jan s panem profesorem budou připraveni v autě před motelem. Já se pokusím auto zastavit světly, ukázat odznak (ano, vím, že je od NYPD) a zeptat se, zda posádka auta neviděla nějaké podezřelé osoby, z blízkého sanatoria totiž uprchlo několik chovanců, kteří jsou nebezpeční. A pak se uvidí.

V naprosté tmě, ani v areálu nic nesvítilo, jsme čekali. Nákladní auto opravdu dorazilo (ne moc velké, 3 nápravy, zadní ložná plocha o velikosti cca 5 x 2 metry krytá plachtou), jakmile zatočilo na příjezdovou cestu a začalo se pod tíhou svého nákladu šplhat do mírného kopce, brána se začala otevírat. Snažili jsme se ho s Jamesem světly zastavit, ale jelo, jako by nás řidič neviděl. Měli jsme co dělat, abychom zvládli uskočit. Fredrik, James i já jsme se zvládli zavírající se bránou dostat do areálu. Cítil jsem, jak pistole brní více a více, odhodil jsem jí k plotu, aby mi nebyla spíše nebezpečná. Oba kolegové se vrhli k nejbližší budově, já běžel za náklaďákem.

Auto směřovalo k velké budově asi 100 - 120 metrů od plotu, ladně se otočilo a začalo couvat do otevírajících se vrat. Jen tak tak jsem doběhnul (vyhýbal jsem se jeho světlometům), abych se překulením dostal pod zavírajícími se vraty dovnitř. Dostal jsem se pod přední nápravu již stojícího náklaďáku. Najednou bylo všude ticho, uvnitř byla tma a náklaďák vzápětí zhasnul i svoje světla.
 
Slyšel jsem jen cvakání chladnoucího motoru. Po asi půl minutě se světla v hale rozsvítila. Skrytý pod autem jsem viděl, že v hale jsou stání pro celkem tři náklaďáky (ostatní dvě byla prázdná), nakládací rampa, sloupy podpírající strop, několik dveří a vpravo nahoře něco jako velín, místnost s velkým sklem směřujícím dovnitř haly. Sklo bylo ale z mé strany neprůhledné, neviděl jsem, kdo je za ním. Vzápětí do haly napochodovaly tři postavy. Šli pravidelným vojenským krokem, měli na sobě pracovní oblečení Sommersfeld Co. Cvoky na podrážkách jejich uzemněných bot cvakaly pravidelně o podlahu. Na moment jsem viděl i jejich obličeje. Přistoupili k zadní části náklaďáku, napojili zhruba 15 cm tlustou hadici a spustilo se čerpání tekutiny z auta někam do budovy. Podle zápachu to mohl být petrolej nebo něco podobného. Seděl jsem pod náklaďákem a přemýšlel, co dál. Zaslechl jsem tichý rozhovor z kabiny, byly tam tedy určitě alespoň dva lidé. Zato tři postavy stojící vzadu nevydali ani hlásku, ani se nehnuly, nic, jako by zkameněly. Stáli takto snad 30 minut, to není téměř v lidských silách. Dokázal jsem se přesunout za nejbližší sloup v hale, abych se lépe rozhlédnul, ale nic, kam bych se dále mohl schovat před případným pohledem z velínu, jsem nenašel. To už začali „dělníci“ hadici odpojovat a já se rychle rozhodl, že jakmile se vrata otevřou, musím také pryč. Než se tak stalo, plně jsem se na „dělníky“ soustředil. Na jejich chůzi, výrazy, pohyby. Když od auta odcházeli, šli jako stroje, jako roboti. Přesně jeden jako druhý, bez výrazu, bez jediného pohybu navíc. Ale byli to lidé, alespoň vizuálně. Jestli tady je vše v pořádku, tak já jsem policejní prezident Spojených států.

Podél vyjíždějícího auta jsem se dostal ven a jakmile byla příležitost, přidržel jsem se korby. Stihl jsem si všimnout, že pod plachtou je na korbě uložená nádrž, možná i více nádrží. Po vyjetí z areálu jsem seskočil. 

Poté, už v klidu, v motelu, mi Fredrik odevzdal mou pistoli. Jak jsem se dozvěděl, ostatní čtyři se dostali do malé budovy u brány, kde našli spoustu kontrolek a tlačítek, zdá se, že spíše jako nějakou manuální pojistku, že je vše jinak ovládáno dálkově. Překvapil je tam ale technik, který šel jejich aktivitu zkontrolovat, protože se pokoušeli tlačítky manipulovat. Ani skvělý herecký talent Fredrika a výřečnost Jamese je bohužel nikam neposunula, technik jen zmínil, že používají nějakého obrovského robota na zvedání těžkých břemen, který by mohl být potenciálně využit i jako obrana (bude ve velikosti malé parní lokomotivy). I když v té situaci se dá brát jako úspěch, že je snad nepodezřívají se spojení s Omegou, zahráli to na zapáleného novináře, který chtěl urvat sólokapra a jeho doprovod.

Každopádně to bylo fiasko.